Dobře načasované uvedení filmu The Passion of The Christ na předvelikonoční čas ještě znásobuje rozporuplné přijetí tohoto filmu jak odborníky, tak diváckou obcí. Světově uznávaný herec Mel Gibson se rozhodl, že na téma umučení Ježíše natočí film, jenž bude jeho osobním pohledem. Na malém časovém úseku – posledních 12 hodinách před ukřižováním - ukázal režisér tragédii lidské malosti i velikosti, která se pak ukázala být božskou.

Téma smrti Mesiáše je u evangelistů popsáno ve smyslu duchovní oběti Ježíše, který se obětoval za hříšné lidstvo. V 18. a 19. století se objevují literární podoby romantického charakteru, kde nejdůležitější je silně expresivní zjevení fyzického utrpení Ježíše. Nejvýraznější je to v Mysteriích Kateřiny Emerichové, německé duchovní, jejíž vidění zaznamenával přední romantický básník Clement Brentano. Tady je myšlenkový zdroj, který určitě inspiroval producenta a režiséra M. Gibsona a spoluautora scénáře Benedikta Fitzgeralda, i když přiznávají pouze ovlivnění všemi čtyřmi evangelii – Matoušovým, Markovým, Lukášovým i Janovým.

Kromě skutečnosti, že jak Gibson, tak i další tvůrci projektu jsou aktivními katolíky, jistě k vášnivým diskusím přispěl fakt, že projekt, kterému nikdo před jeho realizací nevěřil, vydělal už teď několikanásobek vložených prostředků. A to se ve filmovém byznysu nepromíjí.

Nechme však stranou mimoumělecké okolnosti a pojďme si odpovědět na otázku položenou v titulku tohoto článku.

Na počátku se ocitáme spolu s Kristem v Getsemanské zahradě zalité měsíčním světlem. Ježíš se zde modlí, jeho učedníci však spí. On už tuší zradu a následnou smrt a čelí nástrahám ďábla, který v podobě androgynní bytosti jej zrazuje od dalších činů víry. Malomyslní lidé sní svůj sen a začátek konce živého Boha provází už jenom syčení hada.
Už v těchto prvních minutách filmu registrujeme několik zvláštností, které se ukážou jako silný a promyšlený významový prvek: všechny dialogy jsou vedeny v starých mrtvých jazycích – v rekonstruované dobové aramejštině, která se používala v době Krista v Palestině, a ve staré latině, kterou mluví římští vojáci.

Další nepřehlédnutelnou nebo spíš nepřeslechnutelnou kulisou je silná zvuková složka. Režisér ve zlomových momentech nechá zaznít ruch pádu tak silně, že ve spojitosti s detailem kamery, která sleduje výbuch písku zpod sandálu, jsme svědky emocionálního sdělení.

Součástí příběhu o postupném týrání je i druhý dějový plán. Prožité jednotlivosti v přítomnosti otevírají dveře do minulosti hlavního hrdiny. V souvislosti s přímou realitou – dřevo kříže, kameny dláždění, na které padá, voda, v níž si Pilát myje ruce - vybavují se Ježíšovi vzpomínky na hezčí období života – tesařská práce v dílně, setkání s Marií Magdalenou, silný moment blízkosti s matkou, která mu omývala po práci tvář atd.

Ve velmi autentickém prostředí, filmovalo se v jednom středověkém městě na jihu Itálie, jsme svědky velice věrného obrazu doby 33 let po Kristovi. Ježíš je veden před Piláta, ten však nevida na něm viny a chápaje, že jde o politický vnitrožidovský spor, předá jej králi Herodovi. Už cestou zpátky k Pilátovi se roztáčí kolotoč násilností vůči Božímu synovi, které jsou někdy vskutku pro slabší povahy nestravitelné. Přiznávám, že mnohé scény jsem sledovala škvírou mezi prsty.

Základním výrazovým prostředkem filmu je důsledné realistické zachycení všeho dění. Tato realističnost je neustálým akcentováním všeho odpudivého na lidském zevnějšku (zkažené zuby a hrubé rysy vojáků, odpudivé škleby zfanatizovaného davu apod.) i na jednání člověka (Jidášovo poznání o vlastní zradě se děje nad rozkládající se mršinou) vedena do maxima. Myslím tím scény fyzického násilí, které stojí v konfrontaci s bujarým veselím římských vojáků a s nepředstavitelným utrpením Matky Marie.

Scény bičování zde jsou vskutku krvavá jatka a chvíle, kde po utýraném Ježíši zůstávají na dlažbě kaluže krve, jsou i při všem popuzení něčím vysvobozujícím, neboť alespoň pro tuto chvíli něčím konečným.

Strach židovského establišmentu jde tak daleko, že zmanipuluje dav k tomu, aby si jako propuštěného vězně pro dobu svátků vybral vraha Barabáše místo nevinného Ježíše, který ale hlásá odpuštění a lásku. Proto je nutné ho zabít. Ukřižovat!

Cesta na Golgotu je nesmírně dramatická a zpomalené zachycení pádu pod křížem je velmi sugestivní. Toto strastiplné divadlo sleduje z jedné strany zdrcená Marie, z druhé strany výsměšná tvář Ďábla.

Rovněž vnímání této otřesné pouti očima Ježíšova pomocníka s křížem – Šimona z Kyrény – je dalším pohledem na krvavé běsnění. Už v tomto místě však vznesu námitku proti názorům, že zobrazované násilí je ve filmu samoúčelné. Žijeme v době, kdy se staly násilí a zprávy o smrti součástí každodenního života. Gibson pouze ukázal, že lidská zrůdnost a bezbřehé jednání jsou konstantně přítomny ve všech dobách a že jsou stejně nesmyslné v době Kristově, tak i dnes. A tak jsme svědky reálného přibíjení na dřevo, včetně převrácení kříže s už přibitým Kristem, kdy váha jeho těla mu trhá šlachy.

Bohužel míra exprese se někdy režisérovi vymkla z rukou a původně zamýšlený silný obraz působí kýčovitě: zločinec po Kristově levici si jej dobírá, a tak z nebe bíle zazáří blesk a nad zlosynem se objeví černý havran, který mu za trest vyklove oči. Stejně tak i dokumentární závěr, kdy vidíme všechny chronicky známé situace z Pašijí: metání losu o Ježíšův plášť, roztržení chrámové opony, atd.

Velmi sporně na mě působilo několik idealizujících pohledů na mučicí nástroje – na trnovou korunu a hřeby. O to silněji však vyznívá finále, které je jediným dlouhým záběrem na pietu. Bez hudby a jakéhokoliv zvuku sledujeme bolestnou Matku s mrtvým Synem v náručí. Jednoduché a úderné. Proto se už zcela zbytečným jeví snaha o metaforické ztvárnění zmrtvýchvstání Ježíše. Říká se zde podruhé něco, co už bylo jednou lépe a sugestivněji vyřčeno: Kristus nezemřel, je tady stále s námi.

K největším pozitivům filmu patří skvělé herecké obsazení. Gibson se svým dílem nijak nekalkuloval, a tak nepřizval žádné hvězdy.

Do role Ježíše obsadil ne příliš známého Jamese Caviezela, kterého diváci viděli ve filmovém zpracování Hraběte Monte Christa. Jeho pojetí postavy jde přesně v duchu představení Ježíše jako pozitivního mladého muže, který si je vědom svého poslání. Herec, sám hluboce věřící, byl plně oddán práci na filmu, jehož natáčení znamenalo pro něj mnohé fyzické strádání a zdravotní potíže.

Úžasná herecká kreace Mají Morgenstern, která pouze gestem, mimikou a očima, zcela beze slov, vytvořila pravdivou studii bolestné Matky, patří k tomu nejlepšímu ve filmu.

I další herci v charakterních polohách a taky davové situace nepostrádali autenticitu. Vedle přesně vedené kamery Caleba Deschanela je potřeba vyzdvihnout velice emotivní hudbu Johnyho Debneyho.

Jak jsem už poznamenala, kolem filmu se spustila lavina protestů z různých náboženských seskupení, a neopomenutelné je, že uvádění filmu „prý“ několik lidí odneslo kolapsem a pár jich dokonce zemřelo. Současná doba je na straně jedné silně přepolitizovaná a na straně druhé překomercionalizovaná. Věřím, že tvůrci ani s jedním momentem při tvorbě svého filmu nekalkulovali. Ve stálém napětí, které panuje na blízkém Východě, se každá formulace rozkrývající dějiny tohoto území, i ty nejstarší, může někomu jevit jako atak na Židy.

Film Passion of The Christ není protižidovský! Je to hluboce upřímná výpověď o nesmyslnosti násilí a o síle vůle a víry. To, co mě však znepokojilo, jsou snahy komerčně zneužít úspěch tohoto díla. Zprávy o obrovském prodeji křížků, křížů, krucifixů různorodé velikosti a provedení opět vypovídají, jak jsme jako lidé nepoučitelní. Móda a zcela nepochopitelně masově distribuované symboly ukřižování nejen celý příběh dehonestují, ale mohou být podnětem k zcela jinému druhu netolerance. Při té příležitosti mě napadá, že lidé, kteří takto přijímají kříž, by si klidně mohli zavěsit na krk šibenici.

Závěrem se podělím se čtenáři o zážitek, který byl pro mě fantastickým potvrzením, že jsou věci mezi nebem a zemí, jejichž smysl se nám časem vyjeví. Vedle mě na novinářské projekci seděl starý kněz. Měl černou kutnu a zcela bílé vlasy. Přijel z vesničky u Terezína. Nevěděla jsem, v jakém periodiku budu o filmu referovat, a ani jsem netušila, zda toho budu schopna. Domluvili jsme se, že si napíšeme, jak jsme společně zhlédnutý film, vnímali. Jsem moc ráda, že vám můžu tento text nabídnout a jemu ho vytisknout a poslat.

Reklama