Užívání přírodních drog nebo psychotropních rostlin je staré jako lidstvo samo. Šamani používáním těchto rostlin hledali mimosmyslové poznání, a proto tyto rostliny bývají posvátné. Jednou z obecně známých rostlin, kterou dobře znali i staří keltští druidové, je šalvěj.

šalvěj

Podle jejich učení šalvěj absorbuje negativitu a neštěstí. Rozhání rozrušení a napětí, ducha pozvedá nad pozemské životní starosti. Rituální prostor se kouřem šalvěje světí. Nosí se při sobě a ochraňuje. Přidává se také do rituální lázně a kalicha.

Podle bylinkářky Ursel Buhringové se ze šalvěje vyrábí mnoho léčivých a účinných prostředků, např. čaje, hodí se k vnějšímu používání, připravují se z ní čaje pro odstavování kojenců, pro období klimakteria, šalvějové víno, ocet, kořalka, a velmi vhodná je i při péči o zuby a dutinu ústní.

Již ve starověku byla šalvěj oblíbená jako silné koření do masa, ryb sýra a dalších potravin, nálev ze šalvěje se také používal jako prostředek proti depresím a při léčbě jaterních poruch. Listy této bylinky jsou silně antiseptické a  éterický olej se dodnes využívá i ve voňavkářství.

Tato výrazná léčivka byla dříve používána jako protijed a talisman proti čarám a kouzlům, bývala oblíbená i u Arabů. Ve starých bylinkářských spisech se můžeme dočíst, že ji považovali i za lék proti epilepsii, při potížích dělohy, jako homeopatikum také při léčbě křečových žil.

Podle známého bylinkáře Pavla Váni je nesporný i vliv šalvěje při cukrovce! A pro zlepšení staré a unavené pokožky ji potíráme právě esencí ze šalvěje.

Šalvěj je zkrátka jednou z bylinek, o kterých se dá bez nadsázky říci, že jsou kouzelné. Její vliv je mnoha lety vyzkoušený, jako mnohá bylinka má šalvěj i jiná využití než jen léčivá, jak již v úvodu bylo zmíněno, lze ji použít i jako přírodní drogu, kdy její užití může být i nepříliš blahodárné. A i když nejsem uživatelkou přírodních či chemických drog, mnohokrát jsem se setkala s lidmi, kteří šalvěj používali jako kuřivo.
Jedním z těchto lidí je i barman Petr Vousatý, který se  s námi o své vskutku nevšední zážitky se šalvějí rozhodl podělit.       

Petře, můžeš se s námi podělit o svůj zážitek s užíváním šalvěje? A co tě k němu vedlo?
To bylo tak... Kouřili jsme tehdy dvacetinásobný extrakt šalvěje divotvorné u jednoho z kamarádů. Kouřili jsme ho v bongu. Protože jsme to kouřili poprvé, losovali jsme o to, kdo si dá první. Vytáhl jsem žolíka, takže řada byla na mě. Předem jsme si přečetli, jak to kouřit, takže jsem to v sobě třicet sekund držel a posléze vydechl. Nádech neškrábal, nic hrozného to nebylo. Vydechování kouře bylo proti normálnímu kouření z bongu taky docela příjemné a docela příjemně jakoby studilo.
Než jsem ale vydechl úplně, už jsem nevěděl v podstatě nic o realitě jako takové. Seděli jsme u stolu, na kterém ležel přehozený žlutooranžový krajkový ubrus. Jak jsem postupně vydechoval, už mi nějak nepřišlo, že se přitom zároveň i předkláním a v podstatě ve výsledku to jediné, co jsem v tu chvíli viděl, bylo nekonečné pole řepky olejné, které prolétá okolo mě. Najednou jsem měl pocit, že se z mojí hlavy oddělují části mého já, vypadalo to snad jako moje vlastní hlavy poletující nad mnou samým. Křičely a smály se a povykovaly, že už nejsem kompletní a že už to nejsem prostě já. Po asi třech minutách, které uplynuly od chvíle, kdy jsem vydechl, jsem si povšiml, že někde sedím. Potom jsem si všiml, že jsem v místnosti, a takto postupně se mi do dvou minut vrátil celkově zdravý pojem o realitě a o tom, co že jsem to vlastně posledních pár minut dělal. Jen dost překvapený z toho všeho. Ale jistě tím, co je vlastně co. Nutno říct, že celý „zážitek“, dá-li se tento akt takto vůbec nazvat, doprovázela (a to nejen u mě) jistá forma psychického pocitu, že vám jakoby „utíká obličej doleva“. Zkusím to alespoň trošku popsat, protože tohle považuji za nejsilnější pocit z celého „zážitku“.
Představte si vaše oko jako malé akvárium, v němž je zespoda přiváděn kyslík, takže bublinky úhledně za sebou stoupají nahoru k hladině. Jen jako by neviditelná gravitační síla tahala ty bublinky na levou stranu, diagonálně. Dejme tomu, že ty samé bublinky Vám budou stoupat i od pravého koutku na úplně stejnou stranu. Máte pocit, jako by to skoro byly malinké řetízky, které Vám pomaloučku tahají obličej. Pocit to celkově není nepříjemný, jen pro mě velmi zvláštní. Zkoušel jsem to posléze i u zrcadla, abych se přesvědčil, že je to pouze pocit a že se mi v realitě nekřiví obličej, jak se mi zdá, a opravdu je to jen pocit jako takový a nejde o křeče. Celý „zážitek“ dále provází studený pocit, dokážu ho popsat jedině jako čirý. Přírodní, ne umělý. Po návratu do reality jsem zažil tupý pocit vzadu za hlavou, přecházející v mírný bolehlav. Následující dny nebyl pocit, že „musím experimentovat znovu.“

K tomuto zážitku mě vedla v mládí chuť poznat nové věci a asi mě i bavilo žít v dojmu, že si tímto otevírám obzory a vidím pak, jak jsem rád říkával, „za roh.“ Dnes si to už sice nemyslím, ale tento zážitek nepovažuji za nic, co by mě zle poznamenalo na další život, ale ani si nemyslím, že by mi to k něčemu v životě pomohlo.

Máš po svém zážitku chuť ostatní před podobnými zkušenostmi spíše varovat?   
Já nejsem odborník, abych mohl bezpečně odpovědět, ale mám za to, že je to menší zlo než 95 procent alternativ. Myslím ale, že jeden takový zážitek by mohl pro člověka, který si chce poprvé něco jen tak zkusit, být až trochu moc. Pro příklad jeden kamarád po té, co vydechl kouř, viděl po dvě minuty, jak mu ostří čepele postupně odřezává džíny spolu s nohama od těla jako plátky poličanu. Ještě deset minut po tom, co se vrátil ze zážitku, si nevěřícně osahával záhyby kalhot, stehna, kolena a lýtka a nechtělo se mu věřit, že to vážně viděl.

Vyzkoušel jsi ještě nějaké další experimenty s užíváním přírodních drog? 
Zkoušel jsem ještě muškátový oříšek a lysohlávky, ale o tom raději někdy jindy. Rozhodně jsem to bral přesně jako experiment, a ne jako něco, v čem bych chtěl pokračovat.

Reklama