Zdraví

Sáhla jsem si na úplné dno!


Sportem ku zdraví! Opravdu nechápu, kdo vymyslel a uvedl v život tuhle zavádějící formulku. Pravděpodobně to byl nějaký namachrovaný svalovec, pro kterého bylo jediným životním potěšením trápit své tělo až k úplnému zničení.

Já jsem totiž sportovní ignorant. Už jako dítě jsem nesnášela ve škole při tělocviku ty příšerné překážkové dráhy. To byla hrůza! Rozděleni do družstev jsme mezi sebou soupěřili, kdo nejlíp a nejrychleji proběhne pod kozou, přeskočí koně, udělá kotrmelec dopředu, přesviští lavičku, provede kotrmelec dozadu, přeleze švédskou bednu…. Tfuj tajbl. A to všechno za nepříčetného ječení a řvaní děcek, se kterými jsem byla v družstvu.

Chudáci ti méně zdatní, kteří byli vždycky příčinou totálního fiaska svého kolektivu. Kluci, ale i některá děvčata, kteří byli patřičně mrštní a trhali rekordy ve všech disciplínách, jim totiž vždy nadávali opravdu nevybíravě. Chuděra Kamila, děvenka trošku objemnější a úměrně k tomu i neohrabanější. Ta měla před tělocvikem vždy klepotici a očička jí kmitala vyplašeně sem a tam. Já jsem se takhle třásla před matematikou, pro ni byl vrchol potupy a ztráty důstojnosti předmět s názvem tělocvik.

Sice jsem nebyla nijak extrémě nemožná, ale bojovala jsem se svým egem, které sveřepě odmítalo zařadit se do stáda pokřikujících a mezi sebou supeřících dětiček. Mně totiž bylo úplně ukradené, kdo vyhraje!

Proto jsem opravdu nepochopila sama sebe (a to dodnes), když jsem se na jednom pionýrském táboře v rámci sportovního odpoledne přihlásila na vytrvalostní běh. Musela jsem mít silný úžeh nebo úpal,. když jsem ve výběru sportovních disciplín zaškrtla právě tuto sado-masochistickou příšernost! Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit. Byla jsem přece celkem dobrá ve sprintu a docela ušly i mé výkony ve skoku do dálky! Tak proč práve vytrvalostní běh?

Mno, asi to bylo proto, že se na něj přihlásil i Pavel, kterého jsem na tom táboře tajně milovala. A jelikož on ani netušil, že existuju, chtěla jsem se nějak nenápadně dostat do jeho blízkosti a dát mu tak šanci aby mě zaznamenal.

Když jsme se seřadili na startu, dala jsem si záležet, abych stála vedle něj. A to byla jediná chvíle, kterou jsem strávila v jeho bezprostřední blízkosti. Dnes opravdu nevím, jestli jsem tehdy ve své bezbřehé naivitě a hlouposti měla představu, že během mnohakilometrového běhu zapředu s Pavlem intelektuální konverzaci a přesvědčím ho nejen o tom, že jsem neskutečně sportovně zdatná, ale také velmi chytrá. Každopádně jsem nedostala šanci přesvědčit ho ani o jednom.

Po startu jsme se rozeběhli (Pavel se zcela nekompromisně okamžitě umístil v čele našeho pelotonu) a vydali se na běžeckou trať. Já osobně bych tu trasu spíš nazvala důmyslným mučícím nástrojem. Zdrceným pohledem jsem chvilku sledovala mou mizící lásku. A pak už jsem byla jen já, trať a můj boj.

Skupina vytrvalců se postupně trhala, až jsme v závěsu zbyli jen tři. Chvíli jsme funěli společně a já jsem byla ráda, že nejsem sama, kdo přecenil své síly… abych po chvíli zjistila, že už nevidím ani živáčka a na trati jsem zcela a úplně sama.

Zatímco do cíle již postupně dobíhali první borci, v jejichž čele byl samozřejmě Pavel, já jsem se komíhala někde uprostřed polí a zamlženým zrakem jsem hledala fáborky, které mi značily cestu. Srdce mi tlouklo až v krku, v pravém boku mě píchalo a nohy byly čím dál těžší. Funěla jsem jako lokomotiva a chodidla jsem od země odlepovala s nasazením vlastních sil. Myslím, že už jsem ani neběžela, byla to spíš nějaká velmi neestetická chůze. Švidrala jsem se ze strany na stranu a zaháněla rudé fleky, které se mi draly před oči.

Konečně jsem v dálce uviděla transparent s názvem “Cíl”. Kupodivu se ve mně nevzedmul nádherný úlevný pocit, ale zachvátilo mě absolutní zoufalství: “Šmarjá, takovej flák ještě. Chcípnu.” A pokusila jsem se alespoň zkoordinovat pohyby, abych vypadala pokud možno přitažlivě. Tušila jsem totiž v cíli Pavlovu přítomnost a nechtěla jsem se před ním úplně znemožnit.

Zpocená, rudá jako rak, s rozklepanými koleny a s plícemi, které běžely asi tak deset metrů za mnou, jsem konečně dorazila mezi své úspěšnější soupeře. Sesunula jsem se k zemi a dlouho popadala dech. V tomto komatickém stavu jsem ještě zahlédla Pavla, jak se velmi dobře baví s blonďatou Jitkou, která doběhla jako třetí. Chápete? S tou příšernou nánou Jitkou!!! Na mě se ani nepodíval!

Bylo mi čtrnáct a vzpomínám si, že jsem tehdy chtěla umřít, propadnout se studem, zahanbením a ponížením někam hodně hluboko pod zem. Proč já hloupá jsem si radši nevzala Pištu Hufnágla! Kvůli jednomu frajírkovi, který mě oblouznil svýma pomněnkovýma očima a svalnatou postavou, jsem málem zkapala jako smrdutý skunk někde na trati! A kvůli čemu? Kvůli ničemu! Nestála jsem mu ani za pohled, natož aby vzal mokrý ručník a jemně mi otíral zpocené čelo a povzbuzoval mě něžnými slůvky, která by mi šeptal do mého pulsujícího ouška.

A aby té potupy nebylo dost, až do konce našich táborových dní visely u jídelny výsledkové listiny všech disciplín sportovního odpoledne. Každý, kdo šel kolem, si tak mohl přečíst, že zatímco první doběhl Pavel s časem 18:23, předposlední Zuzka s časem 26:15… poslední doběhla Jarka s časem………..32:46!

Dodnes, když si na tuto životní potupu vzpomenu, derou se mi slzy do očí. :o)) A hlavně mi fakt neříkejte, že sláva vítězům a čest poraženým. Tohle totiž vážně nefunguje. Prohra je prostě prohra a já jsem si tu svou vychutnala až do fyzického a především duševního dna. Chápete? Proč zrovna ta Jitka!!! A navíc nebyla ani trochu zpocená!

A tak jsem se rozhodla, že dnešní téma na Žena-in.cz bude ryze sportovní. Ale ne tak, jak by si možná mnozí mysleli. Rekordmani a sportovní nadšenci – vy máte pro dnešek pohov, jasný? Dnešní den je jen a jen pro nás, tělocvičné ignoranty, zoufalce a nešiky. Pro nás, kteří jsem nemožní, totálně nesportovní a více či méně z této své neschopnosti nešťastní. Anebo i nad věcí, jako už skoro já. Protože, milá děvčata – co na tom, že jste v životě neskočily roznožku přes kozu a kotrmelec vzad byl pro vás nesplnitelným akrobatickým výkonem. Zcela a jistě jste především hodné holky! A to je to nejdůležitější! :o)))

A dnes máte šanci, svěřit se se svými potupnými výkony a situacemi, které jste v rámci hodin tělocviku zažily.A největší hrdinkou bude ta, která je nejnemožnější! Dnes poprvé máte možná šanci ve sportu vyhrát! Pište mi své příběhy na téma Sport a já a třeba vyhrajete dárek. Těším se na vaše příběhy a sportovní výkony!

redakce@zena-in.cz

S pozdravem Sportu a zdar a Ženám-in zvlášť se pro tuto chvíli loučí

 

 

   
06.06.2005 - Zdraví - autor: Jaroslava Machálková

Komentáře:

  1. [34] Rikina [*]

    Manx: tak Letnou jsme teda neobíhali... ale lesejček za městem, to jo. Asi jsi měla smůlu na špatný učitelky, nebo já kliku na dobrý, nevím. Nebo je to tím, že jsem od 4 let chodila do Sokola ( než ho zrušili ), a od 6 let do lehkoatletickýho oddílu, takže mi sport přišel takovej nějakej samozřejmej, a mám na to asi úplně jinej pohled než ty... jo a ty sprchy jsme taky neměli, ono to tenkrát zřejmě nebylo zvykem ve školách budovat takový věci.

    superkarma: 0 06.06.2005, 14:37:56
  2. [32] Rikina [*]

    Manx: dobře, každej nemá sportovní talent, stejně jako nemá každej talent na malování, na zpěv atd. Ale ve škole přece nechtěli nikdy žádný olympijský výkony, a co já se pamatuju, děti s nějakým zdravotním problémem měla učitelka pořád v dohledu, a když se dělalo něco, co nezvládaly, tak nemusely. Třeba dávaly záchranu, nebo sbíraly zatoulaný míče... nebo jen seděly na lavičce a pokřikovaly na ostatní různý vtipný poznámky... Což nám ostatním bylo děsně příjemný, že ? Jistě, záleží to hodně na učitelích, může se najít nějakej sportovní fanatik, ale pak je to zase na rodičích, aby se s ním domluvili ohledně svého potomka. Myslím, že je to hodně o psychice, když se dítě už odmalička dozvídá, jak je nešikovný, co mu všechno nejde, a co dělat přímo nesmí, tak se pak zákonitě bojí, a o to hůř se mu vede... Brejle mám taky, od svejch 10 let, ale nikdy mi nevadily - a kolikrát jsem je při sportu rozbila, ani nevím... jedny ležej utopený na dně Orlíku

    superkarma: 0 06.06.2005, 14:16:34
  3. [29] Rikina [*]

    Meryl: tys to tak psala, ale některý příspěvky - no nic, už mlčím Bejt nejlepší, a pořád a ve všem, to taky nemám ráda, když to někdo požaduje, zvlášť když to požaduje ode mě V hodinách tělocviku jsem ale tenhle dojem neměla V hudební výchově to byla právě teorie, co mi zachraňovalo známku na vysvědčení - životopisy skladatelů, a psaní not na správný řádky notový osnovy. Ale jinak jsem měla dovoleno zpívat jen naoko - naprázdno otvírat pusu, abych nerušila umělecký zážitek ze sborového zpěvu třídy

    superkarma: 0 06.06.2005, 14:02:30
  4. [26] Rikina [*]

    Meryl: to ne, já neječela, ani jsem nechtěla, aby naše družstvo bylo za každou cenu vždycky první - ale nechtěla jsem, abychom byli ti poslední. Taky sportuju pro radost, a mám své, nijak zvlášť vysoké limity, a plno lidí je ve sportu lepších. Nemusím něco dokazovat, ale zase svoji nešikovnost neprezentuji jako přednost. Spíš se snažím naučit se, co ještě neumím, a vylepšit, co se dá... No a kdybychom byly spolu v družstvu, tak tě donesu do cíle třeba na zádech, a vynadám až potom Ovšem při hudební výchově, to nevím, nevím

    superkarma: 0 06.06.2005, 13:17:11
  5. avatar
    [25] Simba [*]

    Meryl: úplně vidím sebe, tak jsem nebyla pohybově nadaná. Jenže vtip života je v tom, že nás může překvapit, takže teď jsem taneční lektorkou. Ovšem běh nebo plavání

    superkarma: 0 06.06.2005, 13:05:20
  6. avatar
    [23] Lilinka [*]

    Víte, co jsem taky pri telocviku krome vybijene nesnasela? Kdyz ucitel vzal lavicku a zavesil ji na zebriny.vytvoril tak naklonenou rovinu, kterou jsme museli vybehnout , nahore se otocit a sebehnout S moji zavrati to byl opravdu ukol pro me nadlidsky...

    superkarma: 0 06.06.2005, 12:37:59
  7. [21] Rikina [*]

    Přiznám se, že jsem patřila k těm dětem, co byly otrávené "vyfasováním" nešikovného spolužáka do družstva. Jednak kazil kolektivu výkony, jednak jsme ho furt někde museli sbírat a pomáhat mu, aby se vůbec doplazil k cíli... Samozřejmě pak dotyčnej musel vyslechnout nelichotivý mínění o své osobě, ale to si měl vyřídit doma s rodičema, že ho včas nenaučili se trochu hejbat, nezapsali do oddílu nějakýho sportovního, případně vykrmili na tlouštíka, a tak. Mě zase rodiče nenaučili zpívat, a celej život se mi někdo kvůli tomu pošklebuje, a co ? Nohu si proto za krk nedám... ale taky se nikde nechlubím svým pěveckým antitalentem, zatímco z některých příspěvků tady mám dojem, že dámy jsou pyšné na svoji nešikovnost, a podávají to jako žádoucí a následováníhodný přístup...

    superkarma: 0 06.06.2005, 12:33:36
  8. avatar
    [20] Lhasa [*]

    Meryl: Nééé! Celýmu tomu příběhu, popisu
    Knížku knížku knížku

    superkarma: 0 06.06.2005, 12:30:50
  9. avatar
    [18] Lhasa [*]


    A teď mi řekni, Merylko, jak tady mám vysvětlit, čemu se to tak chlámu

    superkarma: 0 06.06.2005, 12:02:26
  10. avatar
    [15] sharonka [*]

    Meryl, úplně jsem viděla sama sebe, jak jsem vždycky bravurně patnáctistovku ušla za 15 minut . A akce typu skok přes kozu a výmyk na hrazdě ve mně taky vyvolávaly paniku. Na hrazdu jsem se sice za pomocí dvou hodných spolužákyň a naštvané pančelky "vyšvihla" a pokud jsem si nevykopla oko kolenem, i jsem tam cosi předvedla, ale raději bych se učila nazpaměť Vojnu a mír, než jednu hodinu strávit v tělocvičně.

    superkarma: 0 06.06.2005, 10:14:37
  11. avatar
    [14] Alfinka [*]

    Mně ve škole tělocvik nějak nevadil,obzvlášť když jsme ho měli poslední hodinu,protože to sme pak byli jako úplně první na obědě,protože tělocvična byla hned vedle jídelny

    superkarma: 0 06.06.2005, 10:03:01
  12. avatar
    [13] Lenika [*]

    Tak táborové soutěže a hrátky to bylo moje . Jenže s věkem mizela i obratnost a ohebnost a když jsem měla ve třeťáku na gymplu udělat výmik na hrazdě odmítala jsem. Profesor si ovšem nedal říct a při prvním pokusu, kdy se mi snažil pomoci jsem ho kopla do hlavy . Tak a od té doby jsem měla z tělocviku dvojku a v jeho hodinách absolutní klid .

    superkarma: 0 06.06.2005, 10:00:13
  13. avatar
    [11] Žábina [*]

    já neměla v tělocviku žádné větší problémy a na základce mě i bavil - zato na střední jsem ho nesnášela hlavně kvůli tomu, že každou hodinu se hrála vybíjená

    superkarma: 0 06.06.2005, 09:14:24
  14. avatar
    [10] Syrael [*]

    Kekka: řekl dokonce ABSOLUTELY NO SPORT :-))

    superkarma: 0 06.06.2005, 08:57:25
  15. [9] xenie [*]

    skvěle napsané , silně mi to připomíná mé výsledky v tělocviku... od té doby no sport, prostě se nemůžu dokopat... ač teď jsme po x letech zašla na pilates... prý oddechové protahovací cvičení... já málem chcípla - never more

    superkarma: 0 06.06.2005, 08:54:55
  16. avatar
    [7] Julča [*]

    Tak teda Merylko,když jsem to četla,tak jsem byla zadýchaná taky .Jinak jsem sportovní antitalent a taky se nemůžu dokopat,abych aspoň cvičila.Vydržím tak dva dny a předsevzetí v háji

    superkarma: 0 06.06.2005, 08:48:03
  17. avatar
    [5] Kekka [*]

    Víš co řekl Winston Churchil: no sport! A jak byl slavnej.

    superkarma: 0 06.06.2005, 08:31:10
  18. avatar
    [1] Mici [*]

    skvělé

    superkarma: 0 06.06.2005, 08:17:35

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme