Sáhl jsem si na dno: Pico del Teide

Sáhl jsem si na dno: Pico del Teide

Největší hora Španělska leží v Africe - to je stará vesta. Pico Del Teide najdete na Tenerife, největším Kanárském ostrově, jde o dřímající stratovulkán, který se pyšní úctyhodnými 3718 metry nad mořem. To je výzva, které jsem nemohl při své návštěvě Tenerife, odolat.

Pravda je taková, že zlézání hor mě doposud nijak zvlášť nelákalo (nedokopal jsem se doposud ani na Sněžku), ale zdolat sopku a pohlédnout do kráteru...!

Na výšlap jsme byli celkem tři (z prava): já, moje žena a kamarád Tomáš. A ačkoli mi Radek Kříž, velký horal, doporučil přespat v horské chatě a navštívit sopku za svítání, kdy se dá na vrchol vylézt bez povolenky, rozhodli jsme se pro oficiální cestu.

Povolenka nic nestojí a dostanete ji po delším čekání v hlavním městě Santa Cruz de Tenerife. Jelikož jsme se ženou uvízli den před výstupem v třicetiletých deštích, vyzvedl povolenku Tomáš. Kvůli únavě došlo i na rozhodování, zda nevyužít služeb lanovky, ale 13 euro za cestu 200 metrů pod vrchol nám přišlo moc. A tak jsme zvolili východní trasu číslo 7, okolo kopce Montaña Blanca.

Poznatky

• Španělé nechápou, co je to turistický rozcestník.
• Jít do prudkého kopce pět hodin je fakt fuška.
• Lanovka za 13 euro (nebo 25 tam a zpátky) není zas tak drahá.

Na parkoviště, ze kterého jsme vyráželi, jsme dorazili v 10.30. První polovina výstupu, do asi 2800 metrů, vedla po příjemné vyježděné cestě, na které jsme občas potkali vůz správců zdejšího národního parku. Otevíraly se nám překrásné výhledy do krajiny, které si můžete prohlédnout na fotkách níže v textu s okolními horskými masivy či černými kamennými vejci.

Papírový průvodce i dolů scházející horalé nás varovali, že celý výstup trvá čtyři hodiny. Věřili jsme si, protože první, lehčí polovinu, jsme vystoupali za hodinku pohodlnou chůzí. Cesta k Montaña Blanca je tak dobře upravená a schůdná, že by se na ni mohla vydat i maminka s kočárkem. Teď nás ale čekala křižovatka, rozhodli jsme se nejít na vrchol Montaña Blanca a začít rovnou s prudkým výstupem na Pico del Teide.

Chodníček až k vrcholu byl ohraničený kameny, takže jsme nemohli sejít z cesty. Provazce ztuhlé lávy dotvářely zvláštní malebnost krajiny, kleče a zajímavé vysokohorské rostliny... Pod nohama se nám střídal všelijaký povrch - nejprve to byl písek, který podkluzoval pod nohama, potom štěrk s drobnými kamínky, následovaly větší kamínky a balvany zvící půlmetrových schodů.

Po překonání 3000 metrů začal vzduch hodně řídnout a na moji ženu pomalu přicházela horská nemoc. Zvládla ještě asi sto padesát metrů, ale dál už to prostě nešlo. Motala se jí hlava, hučelo jí v uších a nemohla udržet rovnováhu. Naštěstí jsme potkali skupinu francouzských seniorů, kteří nahoru vyjeli lanovkou a teď se vraceli dolů pěšky - souhlasili, že Mirwen dopraví na parkoviště.

„Už chápu, jaký to je, když nějaký sportovec nezvládne velkou výzvu. Vždycky jsem si myslela, jak je to povrchní, ale je to hrozný...“ řekla mi žena se slzami na krajíčku, než se připojila k hodným Francouzům.

Pokračovali jsme ve výstupu tedy dva. Tomáš byl daleko zdatnější - hotový kamzík, tak jsme si dali jako první kontrolní bod horskou chatu ve 3260 metrech. Byl u ní asi o dvacet minut dřív. Když jsem dorazil já, následoval drobný odpočinek a domluva, že se sejdeme na vrcholu. Tomáš měl za úkol vysvětlit strážcům u závory, že jdeme dva a já že přijdu později.

Od chaty k lanovce, respektive k závoře, jsem si prožíval své soukromé peklo. Zastavoval jsem se co třicet kroků, křičel nahlas před každým dalším stupněm: „Schod!", abych se vyhecoval k chůzi dál, svaly i plíce byly tak unavené, že jsem to nahoru táhl jen vůlí. Vzdát to ale nešlo - když jsem viděl, jak byla zklamaná žena, musel jsem za nás Pico del Teide pokořit alespoň já.

Strážci závory se při pohledu na mé uondané já podivně usmívali, ale to mi bylo fuk. Šel jsem dál. Poslední metry od závory už jsem ani nevnímal. Bylo to prostě dvousetmetrové příkré schodiště a já ho šel v poloblouznivém stavu.

„Are you O.K.?“ zeptali se mě nějací cizinci...

„Yes, but it´s so difficult for me... Thanks,“ zalhal jsem neobratně a pokračoval.

Tomáš byl u kráteru o hodinu dřív než já, přesto vydržel čekat, protože pohled z něj i do něj byl něco neuvěřitelného. Zajímavé byly i teplotní rozdíly - kameny namrzaly a vzduchem voněly hroké sirné výpary, které vzlínaly z útrob hory. Ale co vám budu povídat, nahrál jsem tam pro vás krátké video...

Video z kráteru Pico del Teide

Můj výstup trval celkem něco málo pod pět hodin. Odpočinuli jsme si a cestu zpátky jsme volili ze tří možností. Lanovkou - to se nám moc nechtělo, přece jen těch 13 euro... Po cestě číslo 9 přes starý kráter Pico Viecho - tu jsem si sice vysnil, protože mě tenhle kráter zajímal a na pohled vypadal opravdu krásně (vyfotili jsme ho tak trochu proti předpisům - sešli jsme totiž z turistické stezky, abychom ho spatřili - z okraje kráteru na vrcholu Pico del Teide), ale to by nás dostalo na zcela špatné parkoviště, vzdálené spoustu kilometrů od toho, kde stál náš vůz a v něm má žena-neřidička. Volba tedy padla na sestup stejnou trasou, jako jsme šli vzhůru.

Až k rozcestí na Montaña Blanca to šlo velice rychle - povolili jsme svaly i klouby a napůl běželi. Na vyjeté cestě nás přepadla mlha ze severu s nepříjemně ostrým jemným deštěm, ke konci i tma, chlad a nervozita. Báli jsme se, jestli jsme někde špatně neodbočili, protože španělské značení křižovatek je docela nevalné - uprostřed křižovatky máte napsaná čísla cest, které se tu schází, ale bez směrových šipek. Bez mapy jste prostě ztracení - my mapu měli, zato baterku ne...

Naštěstí jsme se trefili a okolo půl osmé večer spočinuli na sedadlech vypůjčeného automobilu. A v tu chvíli to na nás oba padlo - hlava bolela jako střep, žaludek na vodě.

Někdo ale ty serpentiny dolů do hotelu odřídit musel. Byla to snad nejděsivější cesta autem, co jsem zažil. Přiznám se, že jsem jel celou dobu na dvojku a vzýval všechny bohy, ať už je to za námi. Sáhl jsem si na dno tedy hned dvakrát, ale i tak bych šel na Pico del Teide znovu - ten zážitek za to stál!

• Cestu zprostředkovala kancelář Canaria Travel: www.canariatravel.cz
• Kubův kanárský fotodeníček
• SOUTĚŽ: Vyhrajte mé kanárské modré sombrero!- opište si tato dvě slova: KLOBOUK, SOPKA - pravidla soutěže zveřejním ve třetím (posledím) článku o mých zážitcích z Tenerife. Sledujte magazín!

Na Tenerife, Gran Canarii, na Fuerteventuru a další Kanárské ostrovy se můžete vydat s naším největším touroperátorem pro tuto oblast - cestovní kanceláří Canaria Travel - více informací najdete na adrese www.canariatravel.cz nebo přímo v kanceláři Canaria Travel v Praze 1, Jungmannova 6, případně na telefonu: +420/221969224 nebo +420/221969234, mobilní operátor 602313049, fax 224946391 nebo 224948025.