Ahojky,

v životě mě potkalo zlomů více, ale jeden z nich byl obzvlášť bolestivý...

Je 1. 10. 1996 a ze mě je vysokoškolačka. Jdu na první přednášky, ale moc se mi nechce, venku je krásné počasí, radši bych si šla někam sednout na kafe. Vyhlížím na chodbě kamarádku, se kterou jsem se seznámila na matematickém kurzu. Áááá, támhle jde a už z dálky volá: "Nikam nejdu, budu se poctivě učit a poslouchat výklad!" "Ale, Kačko, neblbni, jdeme na kafe..." Ani jsem ji nemusela moc přemlouvat a už jsme si to rázovaly pryč ze školy.

Kačka v Budějkách bydlela, takže mě vedla, abych se někde neztratila - vůbec nemám orientační smysl. Tááák ještě přejít silnici a jsme tam. Jestli někdo znáte Budějovice, víte, že je tam docela provoz a přejít silnici je někdy nadlidský výkon... Koukneme doleva, doprava, konečně je šance přejít, auta jsou dost daleko. Nakročím do silnice, potáhnu z cigarety a v tom plesk!

Cigareta zaražená v puse, ruka spálená, přes nohu mi přejelo auto, taková menší dodávka... a jede dál jako by nic, asi si mě vůbec nevšiml... Jsem chvíli v šoku, nevím, co se děje. Viděli to policajti a ptají se, zda jsem v pořádku, mě se zdá, že jo, takže nasedají zpátky do auta a jedou pryč.

My s Kačkou už sedíme v kavárně, kafe máme před sebou, ale já jsem celá nesvá, noha začíná bolet... ani jsme si to kafčo nedopily, Kačka mě vede na polikliniku. Tam mi doktorka ošetří spáleninu a odřeninu na ruce, volá sanitku a posílá mě na RTG. Tam mi nic nezjistí a posílají mě pěšky na kolej... Jenže večer noha natéká do obřích rozměrů a bolí tak, že mě to dohání k slzám. Paní z vrátnice volá sanitku - znova na RTG, tentokrát doktoři objevují zlomenou kost v nártu, dostávám sádru bez podpatku a berle.

Druhý den jedu domů - vlakem - řeknu vám, že dostat se do vlaku se zlomenou nohou, na kterou nemůžete našlapovat, je docela horor - a ten přestup v Plzni - no paráda!!!

Přejít od jednoho vlaku k druhému mi normálně trvá 5 minut, teď mi pomalu nestačí půl hodina a kdyby se mě nezželelo pána, který vozí balíky, který mi nabídl, že mě sveze, tak by mi ten vlak snad ujel. A to si ještě představte, jak mi do vlaku pomáhájí 3 chlapi a pořád se tam nějak nemůžu dostat... a to jsem byla docela hubeňour, co by asi dělali s nějakou pěkně stavěnou ženskou...

Pár dní doma odpočívám, funím na procházkách, ruce otlačené od berlí, všude se drolí sádra. Vracím se do školy, máme pařbu, jsem trošku ovíněná, jdu na WC a v tom nějak blbě šlápnu na tu nohu, na kterou nemám našlapovat a v té sádře si ji zvrkávám, nohou mi projede bolest, ale říkám si, že to bude dobrý.

Pár dní jsem to vydržela, ale když jsem pak přijela v pátek domů, prosila jsem přítele, ať mě odveze na pohotovost. Měli ze mě velkou radost, asi jsem je vyrušila z nějaké jiné příjemnější činnosti. A moc mi nepřidalo, že sádru museli stříhat tupými nůžkami na papír a děsně u toho nadávali, že je otravuju a proč jsem nešla na pohotovost v Budějovicích... Fakt skvělej přístup!!!

Sádru nakonec sundali, ale víc se se mnou nezabývali... to, že jsem měla nohu ochrnutou, protože jsem měla utištěný nerv, to je nezajímalo, takže místo na RHB jsem cvičila doma, nějaké 3 týdny, možná déle, jsem bolestí ani spát nemohla... Ale nakonec jsem to rozchodila a rozhýbala.

Takže tenhle zlom si opravdu budu pamatovat a teď s odstupem času a se znalostmi ze zdravotnictví mám dojem, že šlo o docela ukázkový příklad zanedbání péče. Když vidím, kolik lidí k nám na RHB chodí cvičit zlomené končetiny, ochrnuté nohy po zásahu lékařů,... no nic asi se to někdy stane, i když by nemělo.

Sepy


Sepy, uf :-)! Ještě nikdy jsem neměla zlomenou nohu a po Vašem téměř hororovém příběhu doufám, že nikdy nebudu. Snad jste ale i přes nepříliš veselý začátek na České Budějovice nezanevřela, já osobně mám totiž na toto město velkou slabost :-).
Reklama