Bulvár

S první hádkou přišla první lež

Už si dnes ani přesně neuvědomuje, odkdy ji začal zkoušet. Pamatuje si jen sebe, jak se s každou další otázkou víc a víc uzavírala a jak se jí myšlenky zatahovaly neprůhlednou blánou a otevíraly se zase, až když odešel. Párkrát odpověděla špatně.

„Ty to nevíš?“ překvapeně vždycky zvedal obočí. „Ale to se učí už v sedmé třídě na základní škole.“

A pak jí shovívavě vysvětloval princip deformačního manometru nebo zákony setrvačnosti. Ve své lásce a víře přebírala jeho názory tak automaticky, že si to ani neuvědomovala. Hnětl ji k obrazu svému jako sochař hlínu. Spoutával ji pomalu a neviditelně. Navenek měla volnost. Dělej si, co chceš, a když se mi to nebude líbit, tak s tebou nebudu, bylo krédem jejich dní. Líbilo se jí to. Měl vlastně pravdu.

Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.

První žárlivá scéna přišla zároveň s první odhalenou lží. David se právě vrátil z pracovní stáže v Portugalsku a ona z týdenního pobytu s partou na vodě. Nikdy předtím nesjížděla řeku, nehrála v noci bojové hry a nedělila se s osmi lidmi o jednu večeři. Po dlouhé době se zase cítila tak mladá!

Teď seděla na obrovské posteli jako ze starého filmu a David chodil sem a tam.

„Řekni mi pravdu,“ otáčel se na ni už podesáté.

„Ježíši, vždyť ti to říkám pořád dokola. Nebylo nic!!“

„Takže,“ semknul rty ještě pevněji, až měla pocit, že se z nich stane pouhá linka, „ty mi chceš tvrdit, žes byla týden s bandou nějakých pochybných individuí jenom sportovat!? A já jsem podle tebe asi úplný idiot, že?“

Co mu má říct? Vysvětlovat po několikáté dopodrobna jejich každodenní program? Obhajovat své kamarády, kteří nejsou ani hloupí, ani pochybní? Nemělo to smysl. Zdálo se jí, že z téhle situace není cesta ven. Mluvili o tom už hodinu a Sára byla vyčerpaná. Musela se hodně soustředit, aby dokázala odolávat jeho spekulacím. Už si přestávala být jistá, že to vůbec stálo za to. Nejela s nimi předtím, nemusela ani teď. Jenže týden na řece byl perfektní, uvědomila si trochu provinile. Smála se tam tak, jako už dlouho ne, zavzpomínala.

„Přestaň se mi vysmívat,“ zmáčkl jí David rameno.

„Au, pusť mě, já se ti přece nevysmívám...“

„Já nestrpím, abys dělala někomu děvku!“

Proti všem zásadám se rozplakala. Otočila se k oknu, protože nechtěla, aby ji viděl. Styděla se. Za sebe i za něj. Tohle je láska? Tohle??

Byla zmatená. Vysvětlovala, prosila a ponižovala se. I když věděla, že je to zbytečné, jako by ji něco nutilo mluvit. Obhajovat se.

Možná by tehdy bývalo bylo lepší neříkat nic. Sebrat se a odejít. Plivnout mu do tváře. Nic z toho ale neudělala. Nemohla to udělat, nedokázala to. Tehdy ještě ne. Tehdy ho milovala víc než cokoliv na světě.

„Tak poslouchej. Ale poslouchej mě dobře, protože já ze sebe vola dělat nenechám! Buď se teď přiznáš, že jsi s ním něco měla, nebo je mezi námi konec!“

Dnes už neví, proč se tehdy bála a čeho se bála. Ale strach cítila. Skoro stejný, jako když se jako malá krčila v pokojíku, v ruce držela marťánka, figurku z čokoládových vajíček, přesně do dětské dlaně, a modlila  se, aby už přestali, aby bylo ticho, aby dnes v noci nikdo neumřel. Andělíčku, můj strážníčku, ... ve jménu syna ... amen.... a slzy jí tekly proudem úplně stejně jako dnes.

„Davide, prosím, prosím ... věř mi ...“

„Nelži! To nesnáším!!“

„Já nel - žu. Co – mám – dě – lat?“ vzlykala.

„Řekni, že ses s ním vychrápala, a já se přiznám, že jsem ženatý. Budem si kvit,“ opřel se o čelo postele a podíval se jí přímo do očí.

Překvapeně na něj pohlédla. Cože? Co tím chce říct? Všechno v pokoji se začalo pohybovat. Skříně se nakláněly, postel se houpala a věci ztrácely své ostré obrysy. Sára cítila svůj tep ve spáncích. Cítila ho i slyšela. Jako buben. Jako rány. A potom blesk, tma, krupobití a proudy vody. Měla pocit, že se zalkne, utopí, že umře ... Prolomit vlny už se jí nikdy nepodaří.

Na rozdíl od nábytku minulost v tu chvíli dostávala ostřejší obrysy. Tak ostré, že by se s nimi dalo řezat sklo.

Obraz modrého pírka na temném sametu a dřevěných korálků v proutěném košíku. Všechno od Pavlovy ženy. Nikdy se ho nezeptala a prstýnek nenosil. V bytě kromě těch pár drobností nebylo jinak ženského nic. Copak mohla tehdy tušit, že tady Lada bydlela jen krátce? Že mají dávno jiný byt v jiném městě? Že sedmnáct kilometrů, jež dělilo Havířov a Ostravu, bohatě stačí na dva paralelní světy?

 

Přes mokrý závoj se rozhlédla po pokoji.

„Miluješ ji?“ zeptala se ho.

„Ne. Miluju tebe!“

„Tak proč jsi mi lhal? Proč jsi mi to neřekl?“

„Protože jinak bys se mnou nikdy nebyla.“

 

Ukázka z autorčiny prvotiny Svítání - Život s brilianty. Více informací zde.

   
12.09.2007 - Kultura - autor: Markéta Breníková

Komentáře:

  1. avatar
    [3] danca79 [*]

    hmm, to mozna nebude vubec spatne cteni....

    superkarma: 0 12.09.2007, 19:09:41
  2. avatar
    [2] Suzanne [*]

    Každý svého štěstí strůjcem

    superkarma: 0 12.09.2007, 07:33:37
  3. avatar
    [1] Evikus [*]

    Takovýho chlapa jedině

    superkarma: 0 12.09.2007, 07:31:06

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme