Dobrý den děvčata a náhodní kluci,
pověry jsou krásné věci. Jak se při nich cítíte a co prožíváte?
Na pověry jsem nevěřila, nevěřím, ale připouštím, že něco na nich je.
Patřila jsem kdysi k velice dobré partě. Byli jsme jako muštetýři, jeden za všechny a všichni za jednoho. Jezdili jsme čundrovat, spali pod širákem a tzv.počoňk byl vlak a nebo autostop a někdy koňský povoz.

Tenkrát jsme se dostali až na Slovensko poblíž Čachtického hradu. Noci strávené v blízkosti hradu s vědomím, že se tady někde objevuje duch kruté šlechtičny, začaly na nás působit. To víte, že jsme prošňupali dostupná i zakázaná sklepení. Při večerních sezeních jsme si naplánovali výlet na nedaleký židovský hřbitov. Židé dávají na náhrobky kamínky a ty mají plnit přání a být vzpomínkou na mrtvé. Kamarádka tyto kamínky začala z náhrobků shazovat a můj přítel ji začal poučovat, že to nesmí. Prý se jí mohou dít zvláštní věci, hlavně špatné. No, Jana sice pár kamínků dala zpátky, ale...

Do měsíce onemocněla, a to dost vážně. Parta začala fungovat, hrabalo nám a znovu jsme se vydali na Slovensko na židovský hřbitov. Začali jsme na náhrobky dávat kamínky a nahlas prosit o odpuštění. 

Myslete si, že jsme byli blázni, ale Jana se do týdne uzdravila a primář z onkologie se jen divil. Slezla hrobníkovi z lopaty. Určitě v tom měly prsty ty kamínky. Pověra nebo... ?

Pěkné a pohodové dny přeje Arjev


Tady to vidíte - člověk by měl mít k (některým) pověrám respekt. A čím starší jsou, tím mi připadají nesrozumitelnější, nevyzpytatelnější... 

Měly jste podobně "silný" zážitek? redakce@zena-in.cz

Reklama