Reklama

Ten den pěkně začíná, pomyslela jsem si hned, jak jsem se probudila a koukla se z okna. Ačkoli bylo sedm hodin ráno, venku byla tma jako v devět večer a lilo jako z konve.
Chtě nechtě jsem musela z baráku, jelikož v práci by mi to asi těžko kvůli počasí někdo omluvil.

Ještě rozespalá jsem vyšla ven a kráčela si to přes parkoviště na autobus. Mírně poprchávalo, a tak jsem vytáhla deštník. Koutkem oka jsem zahlédla, jak k mému boku pomalu přijíždí auto s majákem. Městská policie objížděla parkoviště a činila kontrolu, zda je vše v pořádku. Mě si změřili pátravým pohledem, snad jsem jim překážela v cestě nebo jsem jim snad byla nějak nápadná…Možná si mysleli, že chci vykrást nějaké auto, nejlépe mé, které jsem cestou míjela a kontrolovala, zda je v pořádku, protože jsem si dnes usmyslela, že pojedu MHD.

A tak si to kráčím mezi kapkami deště v pantoflíčkách, do kterých mi zatéká a mířím do novinového stánku, pro čerstvý tisk, abych byla v obraze, co se vůbec děje, jelikož večerní zpravodajství v televizi nestíhám. Policejní auto mě neustále sleduje a novinový stánek, jako naschvál, zavřený. Docela mě to naštvalo, jelikož jsem už jinou možnost, kde si noviny koupit, neměla.

Napůl spící a s myšlenkami na blížící se dovolenou, čekám na přechodu pro chodce, až se rozsvítí zelený panáček, který signalizuje, že se může přejít. To je logické, že na červenou se nepřechází, zvláště, když z vedlejší ulice vás neustále sleduje policejní auto. Městská, ta je v pohodě, ta mi nemůže nic říct, honilo se mi hlavou, aniž bych měla cokoli v úmyslu, třeba jako přejít na červenou...
Poránu mi to totiž vůbec nepřemýšlí, a tak jsem tuto myšlenku vypudila z hlavy a aniž bych nad ní nějak přemýšlela, pomalu jsem se chystala přejít. Samozřejmě jsem byla odhodlána, až když už „pojízdní“ měli červenou. Já sice měla také červenou, ale šla jsem. Někdy se mi také stane, že čekám na zelenou, ona prostě nepadne a já tam potom jak blbec čekám na další zelenou. A tak díky této zkušenosti jsem přešla. Ale to jsem ještě netušila, co bude následovat… Policajti prostě na mě měli spadeno. Asi jsem se jim od počátku prostě nelíbila, nebo spíš naopak? Že bych se jim tak líbila, že si mě chtěli prohlédnout zblízka???

Nějaké auto projíždějící okolo mě, zatroubilo. Na troubení nikdy nereaguji, jelikož znám takové týpky, co troubí na každou ženskou, tudíž jsem nereagovala ani teď. To už mě ale pomalu „omejvali“. Koutkem oka jsem opět zahlédla policii, jak zastavuje u chodníku. Nyní už jsem si opravdu připadala jako nějaký zločinec a již jsem se viděla v poutech a na policejní služebně… To už jsem radši zpomalila krok. Jeden policista, asi 30-letý se mračil a bylo na něm vidět, jak rád by mi učinil kázání. Druhý, mohlo mu být tak kolem 25, se ujal vedení, přišel ke mně, tázavě se na mě podíval a otázal se, zda-li pak vím, čeho jsem se dopustila. Ačkoli po ránu nepřemýšlím, tato otázka mě natolik probrala, že jsem tušila, která bije. Ale abych se neshodila, dělala jsem ze sebe úplně pitomou, jako že vůbec nevím. Onehdá jsem v jedněch televizních novinách viděla, že se přecházení na červenou či mimo přechod trestá peněžní pokutou a říkala jsem si, jaký je to docela dobrý fór, že mě se to stát nemůže a tak jsem nad tím mávla rukou.

Víte, co znamená ten červený panáček na semaforu?“ zeptal se potutelně a mně se najednou chtělo strašně smát. „Vy jste přešla na červenou.“
„Fakt? Ale já přecházela v době, kdy sice na semaforu červená byla, ale auta již měla také červenou. Tak to jsem porušila asi nějaký zákon“ Rozebírat, že se mi občas stává, že čekám na zelenou třeba týden, nemělo smysl, to by mi asi neprošlo.
„No to je jedno, ale vy máte přecházet na zelenou. Víte, že za to můžete dostat pokutu? Až tisíc korun.“ Při této částce mi vyschlo v krku. Už jsem se viděla o tisícku lehčí a následující měsíc o vodě a chlebu.
„Opravdu? Tak to vůbec nevím. Tak co se mnou teď uděláte?“
„No, pro příště si zapamatujte, že se přechází jen na zelenou. Příště už by vás pokuta asi neminula.“ Jen jsem kývla, rozloučila se a s úsměvem od ucha k uchu jsem kráčela dál na autobus. Chtěla jsem jim popřát hezký a úspěšný den, ale radši jsem mlčela, ještě bych mohla dostat pokutu za to, že si dělám legraci z veřejného činitele.
Chtělo se mi strašně smát. Lidem jsem musela být pro pobavení. Už se asi radovali, jak uvidí nějakou show, kdy zatýkají mladou, nevinnou ženu za ohrožování své vlastní osoby…

Autobus jsem stihla jakž takž a doufala jsem, že v něm, jelikož občas jezdím načerno, nepotkám revizora a nebude se podobný incident opakovat znovu.
Zítra už radši pojedu autem ...