Reklama

           

 

            „Tak nebyly žádné v šestatřicítce?“ ptá se po chvíli účastně můj muž, když mě najde rezignovaně shrnutou přes štokrlátko mezi krabicemi.

       

            No“… dlouze se zahledím skrz výlohu. „Když já hlavně myslím, že bych asi za ty peníze měla nakoupit spíš jídlo na příští týden.“ „A ty nosíš pořád ty dva stejný svetry…“ vydere se z mého hrdla zmučeného marnivostí a skutečným problémem… a totiž že těch věcí, za které bych ráda utratila celý darovaný finanční obnos, je mnohem víc.

 

             Jémine… to úplně hoď za hlavu! Na týden nakoupím já! Tohle jsou přece úplně jiné peníze! To tady vážně nejsou ty mrňavé červené kozačky?“

 

             Noooo… když… totiž… já bych k nim stejně neměla kabelku, že jo,“ už to ze mě leze. Hlavně já vlastně potřebuju černé kozačky, protože červené už mám ty pohorky... a nemám žádné boty k fialovým a černým věcem… a zeleným a modrým... No viděl to kdy svět? Někteří lidé nemají co jíst, a já tady prostě umírám s obuvnickou lžící v zádech kvůli tomu, že se nedokážu ani po třicítce barevně ustálit.

 

             A k černým bys kabelku měla?“

„Nooo… právě že neměla. Můžu mít hnědý, červený… jinak bych si musela koupit i tu kabelku právě...“  mudruju dál a na pozadí kožených bot defilují nafouklá bříška dítek z Afriky. To mě burcuje ke koupi nějaké nesmírně odolné víceúčelové obuvi, která se dá nosit po celý rok a naprosto ke všemu… jen k tomu, co visí u mě ve skříni... ne. Ach jo.

 

            Mám peníze na boty a nemůžu je utratit. Já, která nedokáže žádnou korunu udržet v punčoše déle než týden, takže musím v den výplaty okamžitě odeslat vše trvalými příkazy daleko pryč, neboť jinak by domácnost přišla na buben.

 

            Muž se zatím začíná pomalu zasouvat za synem do míčkového bazénu, který nechali do obchodu nainstalovat kvůli takovým magorům, jako jsem já. A zatímco míčky pohlcují únavu a zmar dvou čekáním zbídačených těl… já je spatřím. Hnědé. Na vysokém, ale pevném podpatku, až pod kolena, ale neplandající mi okolo lýtka. Kluci se vyhrabou z bazénku a civí.  Nechtěla jsi červené? Nebo černé?“  Dívají se na mou kombinaci fialově kostkaté sukně a temně modrého kabátu… už je nevnímám. Zjihle hledím na zajímavé odlesky látky, která nehřeje a okamžitě promokne i po třech kolech impregnace. Nikdo už nic neříká.

 

            A to ještě nikdo nic neví o šílených křečích v noze hned na druhý den, protože Matka odvykla podpatkům, ale s prodýcháváním to zdařile tají a hlavně: desítky obchodů s kabelkami, protože tak hnědá jako hnědé jsou ty boty… ta kabelka doma na polici prostě není.

 

            Ale on nic neříká. Ani to nevypadá, že zatíná zuby. Prostě vedle mě kráčí z krámu do krámu ve svých botách, které se hodí úplně ke všemu a může je nosit celý rok. Zajímavé. Včera jsem po něm v afektu málem hodila pět vajíček. Dobře že jsem to neudělala. Sleduju s dojetím jeho trpělivý a vyrovnaný profil. Až do předsíně, kde ve tmě zakopnu o všechny ty jeho krámy, které budu muset zase uklidit já, jestli se nechci zabít. On je prostě báječný. Co ten elektrikář?“  napadne mě při šmátrání po nefunkčním vypínači. „Jééé! Já na to zase zapomněl!“ Říká můj muž jako každý měsíc. Není prostě báječný? Ale já ani nemuknu. Raději si půjdu přeházet věci do té nové kabelky. Chichichi.