Hezký den do redakce,

mám pocit, že přispění k dnešnímu tématu je mou povinností. Svůj vztah k otci jsem donedávna popisovala jako chladný, volný, prostě ne dobrý.
Můj otec byl cholerik, pro sprosté slovo a ránu nešel daleko. Pár dní byl "hodný" - smál se, jezdil s náma na výlety, laškoval s maminkou. Když ho chytl rapl, raději jsme se všichni někam schovali. V té chvíli začalo létat vzduchem všechno, co měl po ruce. Neuměl s námi dětmi komunikovat a my s ním jsme ani nechtěli. Byl prostě takový samorost, kterému rodiče nedali pořádný základ pro rodinu a který se rád chlubil, kolik toho kde vypil a kolik koček zastřelil. Ve dvaceti letech jsem to nevydržela a doslova utekla do Prahy - nebo mě tehdy opravdu vyhodil? Teď už je to jedno.

Těch pár řádku o svém otci jsem napsala v minulém čase. Určitě jste si všimli. Ale můj otec stále žije. Jen se s ním po padesátce stalo NĚCO. Co, to přesně je nevím. Ale to NĚCO se teď projevuje v povídkách a básních. Píše snad každý den a doufá, že jednou vydá sbírku. Tohle je básnička, kterou napsal pro mě. 

Láskou probuzená

Dívka,
jak hvězda v záři,
co ve snech
jí prostupuje hlavou
touha,
přání,
láska vysněná.

Do dálky vyplout
letět,
běžet,
zmámená.

Pak ženou být,
co životu dává střed.
Ve svých přáních
být chycená.

V rukou sevřená,
pevně s láskou,
životem
být vzbuzená.

Táta

Lidé se nemohou úplně změnit, ale to NĚCO, co v nich je, se jednou ukáže..
Lenika


Děkujeme za pěkný příspěvek :). Lenika nám poslala ještě ukázku z povídky svého táty, ale ta by se nám sem už nevešla, tak uveřejňujeme jenom básničku... Snad se Vám bude líbit :)

redakce@zena-in.cz 

Reklama