guide

Jak dokáže jeden průvodce dokonale otrávit člověku poznávací zájezd, na který se moc těšil? Vcelku snadno. Stačí, aby se choval spíš jako honák krav než jako někdo, kdo vám má pobyt učinit příjemným, a také by měl být dostatečně netaktní hrouda...

Sešli jsme se natěšeni u autobusu.

Záhy jsme zjistili, že náš dopravní prostředek, za jehož slibovaný komfort jsme zaplatili nemalou částku, nemá avizovanou klimatizaci.

S ohledem na rok výroby, který patrně přibližně souhlasil s obdobím, kdy bylo Mrtvé moře ještě ve stavu nemocných, jsme se po ní ani moc nepídili.

Dobře, za tohle průvodce nemohl.

Za to ale, že odmítl nechat dvakrát zastavit se slovy „už jsme stavěli, spěcháme“, za to mohl. Následkem toho jsem málem dopadla jako Ticho de Brahe.

Cestou nás ujistil, že budeme ubytovaní ve špičkovém hotelu. Velice moderním.

Tak to sedělo.

Prosím, vezměte laskavě v úvahu, že popisuji dobu krátce po revoluci.

Hotel Formule1 udělal svému jménu skutečně čest

f

Viděla jsem již do té doby zařízení, fungující na principu fotobuňky, ale v takové koncentraci nikdy.

Než jsem se dostala do pokoje, propadala jsem zoufalství.

Marně hledajíc kliku, snažila jsem se věrna úsloví „co nejde silou, půjde ještě větší silou“ ramenem vyvrátit dveře.

V ruce jsem místo klíče žmoulala jakousi kartu, o které jsem se domnívala, že jde o registrační známku do recepce.

Ne, nenapadlo mě, že je to klíč.

Věděl to kolem procházející španělský chlapec a ochotně mi otevřel dveře. Chtěla jsem je nechat pro jistotu otevřené, ale měly tak silné automatické zavírání, že jsem se ani nepokoušela vstrčit mezi ně nohu ve strachu, že utrpím otevřenou zlomeninu.

Večeře v podobě švédského stolu se podávala za prosklenými dveřmi na fotobuňku.

Dveře od toalety na chodbě hotelu se otevíraly na fotobuňku po rozsvícení zeleného světla. Ve chvíli, kdy za člověkem zaklaply automatické dveře, rozsvítilo se světlo červené.

Připadala jsem si jako v blázinci. Nikde ani klika.

hUnavena věčným čekáním na zelenou jsem spolu se svou matkou zhodnotila, že se osprchujeme a půjdeme spát.

Sprcha se nacházela vedle záchodu. Měly jsme štěstí. Měly jsme zelenou.

I vešla jsem a po té, co jsem si stoupla pod sprchu, spustila se. Ne, nepřekvapilo mě to. Byla na fotobuňku.

Trochu mě mrzelo, že se nedala regulovat teplota vody, a tak mi byla zima.

Po koupeli jsem se v ručníku vybatolila ven a své matce pouze podala dveře.

Chyba!

Po té, co moje milá maminka zmizela za nimi, rozsvítilo se červené světlo a ozval se nelidský řev.

„Proboha, vypněte to někdo! Co to pr..le je?!!!“

Vylezla za několik vteřin. Šíleně smrděla chlórem.

Celá koupelna se v momentě, co vyleze jeden člověk, hermeticky uzavře a z několika trysek, umně umístěných u stropu, se spustí proudy dezinfekce na všechny strany.

I přežili jsme hotel Formule1 a těšili se na Paříž.

Nepamatuji si z ní pomalu nic

hPekelný průvodce jménem Motejl byl udržovaný šedesátník ve výtečné kondici.

Po ulicích jsme nechodili, ale byli jsme doslova štváni.

Už vím, jak je zajíci na honu.

Na každý plánovaný objekt prohlídky jsme měli minimum času,a pokud se někdo jen zastavil, například ve snaze zakoupit suvenýr, byl pranýřován za zdržování celku.

Na Eifelovku jsme měli 15 minut.

Louvre jsme viděli jen zkraje, na celou prohlídku, neřku-li vláček, nebyl čas.

Prohlídka Versailes mi připomínala spíše chrtí závody než návštěvu rozsáhlého zámeckého komplexu.

„Nezastavujeme se, na nákupy bude dost času!!!“ hulákal ten honák a strkal do maminčiny kolegyně.

„Na něj kašlu, na dědka,“ pronesla jsem neslušně a odešla si koupit kabelku od pouličního prodavače. Koupila jsem si i náušnice.

Místo mě za to seřval moji matku. Ta logicky záhy seřvala mě. Já už neměla koho seřvat, protože všichni byli starší.

l

Uvnitř zámku jsme nebyli.

Slovy pana Motejla jsme byli v časovém skluzu. Prohlídka zahrady ve mně zanechala dojem stejný, jako bych  si prohlížela neudržovaný pozemek někde v Beskydech.

Byly tam ovce.

¨v

Motejl nás nahnal zpátky do autobusu. Všichni byli rozčarovaní a někteří polohlasem nadávali.

„Táááááák, a teď si konečně můžete klidně nakoupit!!“ zahlásil Motejl za jízdy. „Za chvilinku jsme u obchodního domu.“

Tááák a jsme tady!! Tohle je obchodní dům, je tu levno. Tady vlastně ani Francouzi nenakupují, tady nakupují jenom Arabové a Češi. Máte hodinu!!!!“ hulákal ten blbec.

Nikdo, ale doopravdy nikdo ze všech asi třiceti lidí do té jeho arabské hrabárny nevlezl. Seděli jsme hodinu na trávě v parku a těšili se domů.

V Paříži jsem pak byla s kamarádkou, v klidu a v pohodě.

Ne že bych z ní byla právě ve smrti blahem, ale rozhodně se to s poznávacím zájezdem pod laskavým vedením dědka Motejla nedalo srovnat.

Reklama