Ne, to není legrace ani scéna ze špatného filmu. Tento obrázek se naskytnul začátkem týdne návštěvníkům jedné pražské restaurace krátce před zavíračkou. Stejně jako servírka kroutili hlavou nad tím, proč rodiče dětí zvolili k návštěvě právě tuto zakouřenou hospodu.

Tady se ale kouří / non capisco

Jedněmi z návštěvníků restaurace jsme byli i my s manželem. Po večeři jsme dostali chuť na nepasterizované pivo, které zde čepují opravdu dobré.
Ke škodě restaurace je snad jen to, že nemá oddělenou nekuřáckou část, ale co, tu chvilku to vydržím, a manžel byl naopak rád.

Přečtěte si také:

kiddDopíjeli jsme asi druhé pivo, bylo něco málo po deváté hodině a vtom se otevřely dveře a do restaurace vešla rodinka s asi pětiletým klukem a zhruba půlročním miminkem s dudlíkem.
Všichni včetně servírky jsme se na ně trochu s podivem podívali, že se asi spletli a vzápětí se otočí a odejdou někam, kde není tak zakouřeno, případně je tam dětský koutek, i když – po deváté večer jsou už asi dětské koutky prázdné nebo zavřené.
Nespletli se. Vešli dál a sedli si k volnému stolu kousek od baru. Servírka se snažila mamince nenápadně naznačit, že v té hospodě se ale kouří a nemají nekuřáckou část. Dostalo se jí odpovědi: non capisco.

Aha, Italové. Jižní národy tolik nedbají na spánek dětí hned „po večerníčku“, je běžné, že je potkáváte v létě u moře i o půlnoci. Venku v létě ano, ale koncem října v Praze, v uzavřené, zakouřené hospodě?

Náš zákazník – náš pán

Servírka jen zakroutila hlavou, ale náš zákazník – náš pán. Rodinka přišla na večeři. Třeba se rychle nají a odejdou. Objednali si místní specialitu, vepřové koleno, malý kluk si dal dvojitou porci hranolek, pro miminko měli s sebou lahvičku s mlékem.
Táta Ital pil limonádu a kouřil jednu cigaretu za druhou. Máma Italka sice nekouřila, zato jí velmi zachutnalo nepasterizované pivo, které jí mohla servírka nosit klidně rovnou po dvou. K odchodu se rozhodně neměli i přesto, že jejich starší chlapec byl očividně ospalý a klimbal u stolu jak staří štamgasti, a mladší naopak pištěl a kvičel a házel dudlíkem po ostatních. A do toho z plných plic vdechoval cigaretový kouř nejen nosem, ale i pusinkou.
Vadilo to všem, jen rodičům ne. Servírka neustále kroutila hlavou, ale nemohla dělat nic, snad jen upozornit, že už se blíží zavírací hodina.
A opět se jí dostalo odpovědi: non capisco.

To je pěkná kráva

Můj manžel, který je obvykle ke všem ženám od 15 do 90 let velmi zdvořilý, to už nevydržel a za divokého jekotu dítěte a po mém asi desátém napomenutí: „Nekuř, vydrž to, jsou tady ty děti,“ hlasitě a naštvaně zvolal: „To je pěkná kráva ta matka, co tady má co s těmi dětmi dělat?“
Matka tomu však nerozuměla a zřejmě to ani neslyšela, protože v hospodě byl poměrně velký hluk. Každopádně nebyli jsme jediní, kteří se zvedli a odešli. Za prvé, křik a jekot dítěte se už opravdu nedal poslouchat a také kuřáci z jakési tiché solidarity k tomu mrňousovi, byť v kuřácké hospodě, si raději nezapálili, nebo se opravdu hlídali. A navíc se blížila zavíračka.

Jen italská rodinka seděla a bylo ji to šum a fuk. Vůbec nevím, jak bych se zachovala v roli té servírky. Jestli bych je už ve dveřích „vykázala“, že to není rozhodně hospoda vhodná pro miminko, anebo bych je normálně pustila ke stolu a obsloužila. Vždyť ona za ty děti nezodpovídala, podle mě to byla záležitost rodičů, sami viděli a měli posoudit a zvážit, do jakého prostředí ty děti přivedli. A když jim to nevadilo…

Prostě jiný kraj, jiný mrav. Jen doufejme, že nepřibudou i u nás, v Čechách, takové rodinky a takové maminky. Jak by řekl manžel: pěkné krávy.

Přečtěte si také:

Reklama