Návštěvu rodičů svého přítele se mi dařilo poměrně dlouho úspěšně oddalovat – ale po 2 letech už jaksi nebylo zbytí. Navíc můj přítel se s mými rodiči znal už dávno, a tak jsem podlehla a svolila ke společnému obědu s jeho rodiči. Strašně nesnáším jakékoli oficiality, a tak jsem se snažila prožívat to co nejméně, takže žádné speciální oblečení, žádný dárek, žádné chystání si toho, co by asi bylo vhodné říkat.

Vzhledem k tomu, že můj nejdražší se o svých rodičích nikdy moc nerozpovídal, neboť jsou prý úplně obyčejní, a tak není o čem mluvit, netušila jsem příliš, co mě čeká. A vskutku – obyčejní bylo to nejvýstižnější slovo, jaké se na ně dalo použít.

Vůbec jsme si neměli co říci. Maminka byla na první pohled hospodyňka, která celý život skáče okolo svého manžela a jediného syna, a otec buran, který neumí říci větu bez sprostého slova a po jídle si odříhne. Byla jsem úplně zoufalá. Jak je možné, že můj inteligentní, vtipný a společenský přítel vyrůstal s takovými lidmi? A nebo se přede mnou jen přetvařuje a je také takový (nebo v budoucnu bude)?

Po tomhle rozpačitém setkání jsem věděla, že s rodiči svého přítele se chci stýkat co nejméně. Na návštěvu k nim občas zajít musíme, ale při každém dalším setkání jen vyplouvají na povrch věci, které moc nechápu – oni jen vysedávají u televize, nechodí za kulturou, necestují, nesportují... Dění okolo sledují jen z okna svého panelákového bytu, takže sice vědí, kdo ze sídliště si kdy pořídil nové auto a kdo se rozvádí, ale dál už nevidí.

Chápu, že takhle žije spousta lidí, ale moji rodiče jsou naopak strašně aktivní, zajímají se o kulturu, brali nás na výlety apod., takže jsem vyrůstala v natolik jiném prostředí, že byl pro mě takový způsob života (nebo spíš přežívání) šokující.

Naštěstí jsme se před rokem odstěhovali do 100 kilometrů vzdálené Prahy, takže už se s nimi nevídáme tak často, ale po roce společného soužití zjišťuji, že můj přítel přeci jen „odkoukal“ pár věcí od svých rodičů. Vzhledem k tomu, že s nimi žil 27 let!, je můj vliv na něj zatím zanedbatelný.

Ale snažím se, mám ho natolik ráda, že se pokusím udělat vše proto, aby svůj život nepromarnil zíráním z okna a na televizi jako jeho rodiče. Chodíme do kina, do divadla, cestujeme, sportujeme a on poslední dobou jen vrtí hlavou, když přijede na návštěvu k rodičům a vidí je tam rozvalené na gauči.

Nutno dodat, že se je občas snažíme někam vytáhnout (např. do restaurace, kde si stejně vždycky dají smažák, neb tím se prý nic nezkazí), do kina („ale proč, vždyť to stejně za chvíli bude v telce"), na výlet („ne, ne, je moc zima/teplo/dávají Rady ptáka loskutáka).

Vím, že už jiní nebudou, a tak to vzdáváme. Vím, že nejsou špatní, ale jsem ráda, že jsme od nich daleko....

Amélie

Milá Amélie,

z Vašeho příspěvku je jasné, že rodiče Tvého přítele vedou zcela jiný způsob života, než na který jsi Vy sama zvyklá. Těžko je asi někdy přesvědčíte, aby s vámi šli do kina nebo jeli na výlet, pokud to dvacet let neudělali.

Pokud ale Váš přítel s Vámi bez problémů podniká věci, které máte ráda, pak je to jen důkazem toho, že ne všechno se dědí ;)!
Reklama