Často se ptáme, jestli existuje kamarádství mezi mužem a ženou. Většinou se tvrdí, že ne, vždycky hraje roli sexuální přitažlivost. Na jedné, či na druhé straně. Ale co když je kamarád gay?

tram

Poznala jsem ho v divadle. Tam není o muže s touto sexuální orientací nouze a setkáváte se s nimi naprosto běžně. Tanečníci, garderobiéři, maskéři, výtvarníci.

Skvěle se s nimi povídá, můžete „rozbalit“ jakékoliv téma, rozumí ženské duši. Jsou nesmírně galantní, vtipní, mají vychování a na ženy stejných profesí nežárlí. Žena pro ně není nic méněcenného nebo podřadného. Ale do svého světa si je moc nepouští, „pečou“ jenom spolu a od opačného pohlaví si udržují odstup. To jsem si myslela, dokud jsem nepotkala jednoho režiséra-gaye.

Vlastně jsem mu byla přidělena a bála se, že to nebude fungovat, měla jsem vůči němu ostych. Ale mé obavy se nevyplnily. Naopak. Nevím, jestli hrálo roli, že je gay, ale na rozdíl od mnoha režisérů měl výtvarné cítění a věděl, co chce, uměl jednat s lidmi, pochválit a přiznat svou chybu, prostě žádný sebestředný macho. 

Už při první hře jsme si padli do oka. Pracovně, ale i lidsky. Inscenace se povedla a nabídl mi další spolupráci, což není zas tak obvyklé, protože gayové většinou tvoří i pracovní týmy.

A od té doby jsem se stala jeho dvorní výtvarnicí, a troufám si říct že i „přítelem“. Vždycky, když se potkáme, probíráme život, vztahy a žádné téma pro nás není tabu. Ani jeho sexuální orientace. Dokáže se na ni podívat s humorem sobě vlastním, jak o tom svědčí jedna příhoda.

Jeli jsme spolu nočním vlakem do Varšavy. V lůžkovém kupé. Asi koupil špatně místenky, protože muži a ženy by měli cestovat odděleně.

Průvodčí se divil, a chtěl nás „rozsadit“, ale nějak jsme to ukecali, že jsme kolegové a potřebujeme probrat pracovní záležitosti. Nevím, co si pomyslel, a když za sebou zavřel dveře, začali jsme se smát. A já, abych přece jen zakryla drobné rozpaky, jsem na něj mrkla: „A nebojíš se, že po tobě vyjedu?“

„Dadu, od tebe bych to snad i snesl, ale víš, že jsem věrný.“

Reklama