Reklama

Vyrazit s tříletým capartem k psychologovi za účelem pochopení ho a naučit ho na nočník mi připadá samo o sobě jako šílenost, natož pak s naším aktivním dítkem, které trpí díky úrazu ruky panickou hrůzou z kohokoliv, kdo jen trošku zavání doktořinou. Nicméně jsme rozhodnutí naší paní doktorky respektovali a vyrazili na specializované pracoviště, vyzbrojeni doporučením.

 

V miniaturní čekárně jsme se ani neohřáli a už nás sestřička, která dozajista svou práci dělá za trest a každému, kdo ji vyruší, to dává patřičně „sežrat“, zvala k sobě. Zatímco manžel a synek byli odesláni rovnou k panu doktorovi, já jsem s ní měla vyplnit dotazník. Zcela „kraťoučký“ dotazník, který trval snad patnáct minut a ve kterém se zajímali o dědičné choroby do pátého kolena, až po rodinu manžela neteře mé sestřenice. 

 

Netrpělivě jsem nadiktovala naše iniciály, datum sňatku, odkývala jsem, že jde o naše první manželství a ani jsem se nepozastavila nad otázkou, zda je šťastné. Zamítla jsem rodinné hádky, rvačky v afektu i ohrožování se zbraní před dítětem (zřejmě pokud není dítě na blízku, je to v pořádku) a konečně jsem byla propuštěna do ordinace.

 

Drobek se mi hnal v ústrety v ruce svíraje opelichanou, odporně špinavou a potrhanou žábu, která pamatovala snad mládí pana doktora. Nadšeně mi ji ukazoval a tiskl ji k sobě. Neměla jsem to srdce mu ji vyrvat a hodit do nejbližšího koše, namísto toho jsem mu trpělivě vysvětlila, že opičky (mimochodem ještě špinavější než ta žába) a medvídek (bez ucha a se zaschlými zbytky jakéhosi nápoje kolem čumáku, zřejmě, jak se ho snažilo nějaké dítko nakrmit) budou bez žabičky plakat.

 

Pan doktor sedící nad hromadou papíru ve stejně ušmudlaném plášti, se rozpačitě drbal na hlavě a snažil se z doporučení dětské lékařky vyčíst nějakou pomoc. Sdělil mi, že mu manžel vše objasnil, a zajímal se, zda jsme někdy vyzkoušeli posadit malého na nočník. Nechápavě jsem se na něho podívala. Myslel si snad, že jsme naprostí idioti?

 

Popsala jsem mu, jak to u nás probíhá. Tedy to, že náš drobek je schopen se nepočurat celý den, ale na záchodě se nevyčurá. A že máme strach ho nechávat celý den bez čurání, tak mu raději dáme plínu, když si o ní řekne. A ten dobrák vyletěl jak čertík z krabičky a nadšeně řičel: „A to je ono! To je ten problém! Vy ho musíte namísto pleny posadit na nočník.“

 

Vyměnili jsme si s manželem nechápavý pohled. Nakonec jsem mu stále se slušností vysvětlila, že takhle chytří jsme také. Pan doktor nejprve dospěl k názoru, že je synek ještě nezralý a nemá dostatečně vyzrálou nervovou soustavu a že se to doučí, ať se neznepokojujeme. Vzápětí prohlásil, že je rozmazlený a že díky tomu nechodí na nočník, a své demagogie završil spokojeným prohlášením, že my jsme nezralí rodiče!

 

Svou jakousi prazvláštní seanci, při které nás nenechal říct už ani slovo, zakončil tím, že nám napíše doporučení na psychiatrii, kde našemu normálně se vyvíjejícímu tříletému dítku bojkotujícímu nočník předepíšou nějaké léky!!!

 

S díky jsme odmítli a prchali jak od něj, tak od naší paní doktorky, která na naši stížnost reagovala slovy, že pan doktor je špička ve svém oboru.

Našli jsme jinou paní doktorku, která hned v úvodu prohlásila, že je to naprosto v pořádku, a jen pro náš klid mi dojednala sezení s psycholožkou. Ta po celou hodinu našeho sezení pozorovala našeho drobka, jak si hraje, nechala ho malovat a na závěr mi poradila několik jednoduchých fíglů, které by ho mohli inspirovat. Prohlásila, že náš synek je velmi šikovné, zvídavé dítko ... a to dokázal i během dalších tří měsíců, kdy se na ten záchod naučil chodit.

 

Takže vy všechny, které máte podobný problém, nepropadejte panice. Do první třídy snad nikdo ještě s plínou nešel…