Reklama

Probudili jsme se do prosluněného sobotního rána. Teplota dosahovala osmnácti stupňů a první sluneční paprsky dopadaly na orosenou zem.

Manžel se protáhl u okna, upil ze svého červeného hrníčku s nápisem JSEM MOUDRÝ ranní kávu a otočil se na syna. „Dneska kamaráde, tě čeká náročnej den.“

 

David přestal přežvykovat koblihu, kterou si před momentem nacpal skoro celou do pusy, a zamrkal na svého otce.

„No, nekoukej. Potřebuješ pohyb. Vyrazíme na túru.“ Manžel opět usrkl horké kávy a jedním okem na mě mrknul. „To bude dneska den!“

 

Vyrazili jsme po deváté hodině. David si na zádech nesl batoh narvaný jídlem (od bonbonů až po pečené stehno kuřete) a hrdě vykřikoval do spící ulice, že dneska, dneska zdolá svůj rekord. Jaký? Že celou cestu (nebo alespoň půl cesty) vydrží ani jednou nezakňourat, že ho bolí nožičky.

 

„Mami, a kam to jdeme?“ Bylo půl desáté a Davídek dojídal už pátou oplatku.

„Do Libušína,“ řekl manžel a nasadil si kšiltovku, kterou do této chvíle odháněl dotěrné komáry.

 „A co tam?“ Daví zafuněl a podivná grimasa mu zdeformovala obličej. Jasná známka toho, že otcova odpověď ho nijak nenadchla. Cíl výletu shledal naprosto nezáživným a nudným.

„No,“ manžel si významně odkašlal a to byla pro změnu známka toho, že se chystá na dlouhý, opravdu hodně dlouhý proslov. „V Libušíně se nachází Slovanské hradiště z 9.–10. století …“

„A je starší ta slovenská hradištka než moje babička, nebo mladší?“ Skočil mu syn do pečlivě přichystaného monologu.

Manžel se zastavil a pohlédl na kluka. (Ten pohled v překladu znamenal: Děláš si ze mě srandu?!) „Co to proboha meleš?“

Davídek se dlouze napil limonády (odporně teplé limonády) a chvíli hledal ta správná slova. „No když se narodila v tom devátym století, tak mě zajímalo, jestli je starší než babička…“, pokrčil rameny a znovu se napil té příšerně teplé malinovky.

Manžel chvíli mlčky zíral na syna a pak se otočil na mě. „On dělá z mé matky slovenskou hradištku, nebo co to mlel, která se narodila v devátym století…. Je tohle možný? Provokuje!“

 

Vzala jsem syna za ruku a dlouze, podrobně mu vysvětlila, že Slovanské hradiště nemá s jeho babičkou nic, ale vůbec nic společného.

„Takže tam bude i kostel?“ Syn evidentně začal chápat smysl a cíl našeho výletu.

„Ano,“ přikývla jsem. „Je tam kostel svatého Jiří.“

„Starej?“

„Hodně, pochází z rané gotiky.“ Odvětila jsem moudře.

„Ale prosím tě,“ otočil se na nás manžel, který opět neúmorně odháněl komáry. „Vždyť je to baroko!“

 

Odehnala jsem také jednoho dotěrného komára. „Jo, jenže až v osmnáctým století ho tak upravili!“ Můj tón hlasu měl mírně bojovný nádech.

„Ale prosím tě!“ manžel se zasmál.

A ten smích mě vážně naštval. Zastavila jsem se, dala ruce v bok a pravou nohou jsem poklepávala do mechu (podivně to mlaskalo). „Nevěříš?“

„Vždyť je to blbina,“ zakroutil hlavou a hodil na mě úsměv, který zaváněl mírnou arogancí.

 

Davídek si sednul na pařez, vyndal z batohu kuře a zaujatě nás pozoroval. Stali jsme se podivným lesním divadlem, které dnešní den hraje mimořádně jen pro něj.

 

„Blbina? Blbina? Přečti si kladenského průvodce!“ Odsekla jsem.

Manžel si sundal batoh a hodil s ním na zem. „Nepotřebuju číst průvodce! Vím přesně, jaký sloh to je!“

Přikývla jsem. „Žádný.“

„Co?“ Manžel se ušklíbnul. „Jak, žádnej?“

Usmála jsem se. Hřejivý pocit vítězství se mi rozlil po těle. „Přečti si průvodce…“

 

Slovní hádka trvala ještě patnáct minut. Davídek snědl kuře, dopil teplou malinovku a klacíkem namaloval do jehličí pět aut.

„Víš co? Já si toho tvýho průvodce přečtu, hned!“ Hodil si batoh na záda a otočil se směrem k domovu. „Ze mě nikdo blbce dělat nebude!“

 

A bylo po výletě. Kostel sv. Jiří na hradišti, původně raně gotický, v 18. století upraven barokně a roku 1883 upraven bezslohově – přesně tak to stálo v průvodci – jsme ten den neviděli.

 

Manžel doma zahodil průvodce pod gauč se slovy, že ty nesmysly, co tam píšou, rozhodně číst nebude. Davídek měl radost, že jeho rekord konečně padl, a já si onu větu: „Kostel sv. Jiří na hradišti, původně raně gotický, v 18. století upraven barokně a roku 1883 upraven bezslohově“ vytiskla a nalepila nad postel. :o)