Mám ráda hory a lyžování. Ten pocit, kdy jedete z kopce, kolem vás jen vítr, pod nohama prašánek a vy si to svištíte třeba z ledovce, je úžasný. Jen tehdy, pokud vás nic nebolí.

 

Oblíbeným místem  zimních sportů naší rodiny  je malé městečko v Tyrolích v Rakousku. Každý rok tam mizíme na několik dní a snažíme si ten týden užít maximálně.

 

Naposledy jsme tam byli letos v únoru a  velikou radost nám udělalo nově postavené středisko relaxace. Byla jsem nadšená z několika bazénů, sauny, solárka. Z vnitřního bazénu se dalo proplout do venkovního. Celý  krásně svítil jasně modrou barvou, kolem něho bylo pět centimetrů sněhu a byl sevřený mezi štíty Alp. Úžasná romantika.

 

Ta mi vydržela jen do té doby, než mne můj syn přemluvil, abych zkusila projet skluzavku v podobě několikametrové trubice. „Mami, to musíš!“

Měla jsem na sobě supermoderní jednodílné plavky– vyšívané, poseté korálky a flitry.

 

Hned po dosednutí na startu jsem začala mít vážné pochybnosti o tom, jestli ty korálky přímo na zadku nebudou brzdit. Co myslíte? Samozřejmě, že jízdu v trubici nejenom zpomalovaly, ale po třetí zatáčce jsem se zastavila úplně. Co teď? Tma přede mnou, tma za mnou. Do cíle v podobě bazénu to byl ještě kus. Mám se svléknout?

 

Snažila jsem se odstrčit rukama. PRÁSK. Německý turista - 120 kg živé váhy - moje tělo poslal kousek k vysněnému cíli. Ještě stále jsem neměla vyhráno, i když už prosvítalo světlo.

 

„Achtung,“ řvala holčička a řítila se na mne.  PRÁSK. Vypadla jsem z trubice a zjistila, že se nemůžu hnout.  Měla jsem pocit, že mám páteř „vejpůl“. „Kde jsi?“ ptal se můj synek a klepal si na hlavu nad blbostí své matky, ale když viděl, jakým způsobem lezu ven, pochopil, že není něco v pořádku.

 

K doktorovi jsem nechtěla. „Je to jen naražené, to bude v pohodě.“ Narvala jsem se do auta a celou noc spala na břiše. Kolikrát jsem byla vzhůru? Stokrát. Druhý den místo na sjezdovku jsem vyrazila do nejbližší lékárny a za 20,- euro nakoupila mast a pilulky tlumící bolest. Magistra nechápavě zírala, když jsem jí vysvětlovala, že se mi to nestalo na lyžích, ale v jejich relaxačním centru.

 

Při cenách permanentek a vzhledem ke krásnému počasí jsem vyrazila další den na lyže. Už jen cesta autem k lanovce byla záhul. Následná jízda v přeplněné kabince směrem k vrcholu  na stojáka byla bolestivým zážitkem. Moji blízcí mne zapnuli do lyží a já se vydala po turistické modré sjezdovce směrem z kopce.

 

Zapadla jsem mezi úplné začátečníky, protože jsem se řítila rychlostí 5 km v hodině, v očích smrt a strach z toho, že upadnu a nikdy už nevstanu. Chvílemi jsem myslela, že se rozbrečím bolestí. Lyžařští instruktoři upozorňovali své žáky, že takto se nelyžuje, a ukazovali na mne. Jela jsem jako bych měla bodák v zadku. Pérovat v kolenou bylo vzhledem k propojení páteře s celým pohybovým aparátem nemožné a styl jízdy připomínal sedmdesátiletou paní radovou.

 

 

 

Snad mě zachránila ta hospoda, co byla v polovině sjezdovky. Koupila jsem si lehátko za 2,- eura a setrvala v poloze ležmo několik hodin na sluníčku. Moje rodina si mě vyzvedla v půl čtvrté. Byla jsem vyspalá a plná energie. Všichni jsme se vydali směrem dolů. „Jedeš, jako když máš v kalhotech,“ smálo se mi moje pubertální dítě. Nějakým způsobem mne moji blízcí vysadili na čtyřsedačkovou lanovku, pak mi odepnuli lyže a svezli kabinkou do údolí. 

 

V Praze jsem navštívila lékaře a prošla rehabilitacemi. A vážně už se těším na hory. Jak pojedu z kopce po černé sjezdovce a budu pérovat v kolenou a za sebou nechávat pomalejší lyžaře. Snad to tentokrát vyjde. Pokud lyžujete, těšte se na zimu. A pozor! Nikdy nenoste do aquaparku zdobené plavky podle poslední módy. Ty kamínky na zadku opravdu brzdí!!!

Reklama