.

S autem jsem málem spadla do řeky

Cestování

S autem jsem málem spadla do řeky

river

Před lety jsem se vydala autem na hory a zažila jsem na vlastní kůži situaci, kterou nejspíš znáte jenom z filmů. Půlkou auta jsem zůstala viset nad propastí.

Tehdy ještě zimní gumy nebyly povinné a myslím, že jsem měla jen ty univerzální pro všechna roční období. Jela jsem se svou tehdy asi šestiletou dcerou do Harrachova lyžovat. Ona seděla vzadu za prázdným předním sedadlem, já za volantem. Ten den nasněžilo asi 20 centimetrů nového sněhu, pod kterým se tvrdě leskl starý, ujetý do ledové konzistence. Auto klouzalo jako opilé, ale dojely jsme skoro až na parkoviště bez nehody. Kdo však chtěl na parkoviště vjet, musel přejet asi dvacetimetrový můstek vedoucí přes řeku.

Ten byl vrchovatě zasněžený s nejvyšším bodem ve svém středu, který se prudce svažoval ke krajům. A na jednom kraji chybělo zábradlí, zídka nebo jakákoli jiná zábrana. Kdo by spadl, proletěl by asi deset metrů vzduchem a žuchl do vody.

Tím vzduchem chtělo proletět moje auto, které ze středu můstku začalo neovladatelně klouzat k nechráněnému kraji. Ať jsem točila volantem, kam jsem chtěla, směr byl dán gravitací. Já jsem se úplně zpotila, na dceru jsem zařvala, ať si okamžitě sedne za mě, aby se zatížila vzdálenější polovina auta. Auto se naklonilo, pravou polovinou zůstalo viset nad vodou a levou zůstalo vachrlatě zaklíněné do sněhové závěje.

Seděla jsem a bála se dýchat. Co teď? Zřítíme se za chvíli do řeky, nebo ne? Mám vystoupit? Ale v tom případě zbavím auto zátěže a ono tutově spadne. Tyhle myšlenky se ale hlavou honí jen pár vteřin, protože člověk nějak reagovat musí.

První povel patřil dceři, aby okamžitě vystoupila. Auto drželo. Pak jsem vystoupila já a čekala jsem, že se budeme dívat, jak se pomalu sune a stává se z něj vrak. Auto zase drželo. Běžela jsem na parkoviště a zalarmovala nějaké chlapy, co tam zevlovali. Auto kupodivu stále drželo nad propastí a nepadalo.

Ti hodní pánové ho rozkývali a vlastními silami poponesli asi metr od okraje mostu. Pak si do něj jeden sedl a brilantně zaparkoval na cílovém parkovišti.

Děkovala jsem jim se slzami v očích a ještě víc chválila osud, že mi dopřál přežít, nezabít své dítě a jako bonus uchovat i auto. Pak jsem se ještě dobrou půlhodinu klepala rozčilením a celý den byla šťastná jako blecha.

Tak to je moje nejnapínavější zimní pohádka k dnešnímu tématu. Neprožila jsem ji sice letos, ale myslím, že je nejvíc adrenalinová.

Pro vás je ale vyhlášené téma obohaceno o zimní fotografii s příběhem. Pošlete nám zimní fotografii, ke které se váže nějaký váš příběh. Z lyžovačky, z bruslení, odklízení sněhu, štípání dříví. Nebo třeba zasypané auto, obleva, která vám vytopila sklep, pes či děti hrající si ve sněhu, krajinka, zamrzlá okna.. .Nejde však jen o hezkou fotografii, ale i příběh nebo zážitek, který se k ní váže. Samotný obrázek je jistě hezký, ale nás zajímá, hlavně pokud bude spojená se „ZIMNÍ POHÁDKOU“!! Moc se těšíme na adrese:

redakce@zena-in.cz

   
22.02.2010 - Doma - autor: Simona Škodáková

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme