Jestli jste někdy letěli letadlem, možná to znáte. Nastupujete a říkáte si: prima, osm hodin letu, to se aspoň trochu vyspím. Tuhle představu vám ale vzápětí poté zkazí pohled na sedadlo za vámi: malé dítě.

kid

Už bych ani nespočítala, kolikrát se vracel ze služebních cest letadlem můj manžel. Vždycky je unavený a stěžuje si, ale to, co zažil při poslední cestě, daleko předčilo všechny předchozí zážitky. Cestou z New Yorku do Prahy za ním sedělo dvouleté dítě. A celou cestu brečelo, křičelo, hučelo nebo bouchalo do jeho sedadla. Přijel domů a prohlásil: „To je noční můra všech mých dalších cest.“ A pak to začal popisovat.

„V celém letadle bylo asi jediné dítě, a samozřejmě jsem měl sedadlo hned před ním. Jinde volno nebylo, takže jsem si ho ani nemohl vyměnit. Začalo to hned po usednutí - první kopanec do sedadla. Za další minutu znovu a pořád a pořád. Po půl hodině už mi došla trpělivost, a tak jsem si stoupl a slušně řekl jeho rodičům (odhadl jsem je na Američany), jestli by malého mohli pohlídat, aby nekopal do sedadla. Asi mu něco řekli, neslyšel jsem to, ale kopání přestalo. Asi na deset minut.

Jen co jsme vzlétli, dítě k tomu všemu začalo brečet. Po hodině řevu jsem měl nervy na pochodu, slyšel jsem křik i přes sluchátka a nahlas puštěnou hudbu. Určitě se uřve, přece nemůže mít tolik energie, uklidňoval jsem se pořád. Ale marně. Chvíle, když brečet přestalo, aby popadlo dech, byly ukrutně krátké. Pokusil jsem se znovu oslovit rodiče, ale oba měli zavřené oči a v uších sluchátka. Oni snad opravdu spí! V tomhle řevu? divil jsem se. Asi byli zvyklí, nevím, ale já trpěl dál.

Rodiče ho nechali řvát...

Když už chlapec přestal brečet, všelijak hučel, pokřikoval, mluvil nebo vydával jiné zvuky, prostě zticha nebyl snad ani deset minut. A taky chodil po letadle, všechno osahával, bral lidem věci z kapes na sedadlech - prostě otravoval celé letadlo. Nechápal jsem, že ho rodiče nechají, ale Američani to tak asi mají ve zvyku, ani jednou ho neokřikli, neřekli mu, ať to nedělá, neuklidnili ho, prostě na něj jen koukali. Bylo to neuvěřitelné.

Já samozřejmě celou dobu nespal. Po osmi hodinách už jsem byl tak vyřízený, že tělo únavu nevydrželo a já konečně usnul. A za patnáct minut jsme přistávali. Byla to zatím nejhorší cesta mého života.“

Asi nepřeháněl. Když přijel domů, večer si lehl, usnul a dvanáct hodin spal. A pak ještě týden nadával...

Máte taky nějaký takový zážitek? A nechaly byste své dítě, aby se takhle chovalo kdekoliv, nejen v letadle?

Další články v našem magazínu:


Slovo ke 13. úkolu ze soutěže o strašidlo - doporučueme zkopírovat : hòa bình

Reklama