Na nové adrese se mi líbí. Až na „jednu maličkost“. Všudypřítomný nepořádek. Odpadky kolem popelnic, stovky nedopalků v průchodech a chodníky plné psích výkalů. Mohla bych se řídit heslem: „Co tě nepálí, nehas“, ale nedá mi to. Zvlášť lhostejnost pejskařů mě štve a nedokážu mlčet. Ani za cenu, že to pěkně schytám.

Vůbec se nedivím lidem, kteří nadávají na pejskaře a žádají přísné postihy za nedodržování pořádku. Jsem majitelkou psa, ale „slalom“ mezi psími exkrementy určitě nepatří k mým oblíbeným disciplínám, o našlápnutí ani nemluvě. Proto začínám především u sebe, abych měla čistý chodník i svědomí.  

Ale to musí všichni a hlava mi nebere, že to někdo nedělá. Vždycky mě zajímalo, co je to za lidi, kteří si pořídí psa a neberou za něj odpovědnost. Asi si říkají: „Kde není žalobce, není soudce“, ale běda, když je „načapáte“. Se zlou se potážete.

pudl

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Stejně jako já

Procházela jsem parčíkem u našeho domu a viděla mladou paní, jak venčí své psy. Načesaní pudlíkové s gumičkami „ve vlasech“ byli evidentně její pýchou. Pobíhali vesele po parčíku, pak se „vykakali“, paní je vzala na vodítko a odcházela. Věděla, že ji pozoruji, ale ani ji nenapadlo hovínka uklidit. Tak jsem se jí klidným hlasem zeptala: „Promiňte, paní, vy po svých psech neuklízíte?“. Otočila se zády a beze slova odcházela. Třeba mě neslyšela. „Paní, ukliďte si po svých psech,“ zvolala jsem, ale s ní to ani nehnulo. Asi si myslela něco o zadní části těla a zrychlila, aby byla co nejdřív pryč. Její lhostejnost mě vytočila, ale neodvážila jsem se za ní běžet.  

Neuplynul ani týden...

Vystupovala z auta se svými psíky, a když mě spatřila, bylo mi jasné, že má bojovnou náladu. „Vy jste ta hydra, co na mě ječela, že neuklízím po svých psech?“ Spustila.  „Ano, to máte pravdu, neuklízíte,“ odpověděla jsem. „Protože jsi mě viděla jednou neuklidit, tak si myslíš, že neuklízím, jo, ty hysterko!“ Začala mi tykat a stupňovala svou agresi. Nadávala mi dál a snad by mě i fyzicky napadla, kdyby nešel kolem starší pán, který očividně věděl, o čem je řeč. „Taky jsem vás kolikrát viděl, že si po svých psech neuklízíte, tak buďte zticha!“ „Vy se do toho nepleťte, vás se to netýká,“ pustila se do pána, ale ten jen mávl rukou a šel dál.  Zřejmě už měl své zkušenosti.

Pán jí očividně vzal vítr z plachet, a další diváci „našeho“ extempore ji přiměli k ústupu. Ale cestou na mě stále něco pokřikovala, takže se můžu „těšit“ na příští setkání.

Ale možná to byl jen křik „potrefené husy“, která se příště chytí za nos a začne po svých psech uklízet

Za to by mi tenhle tyátr stál. Kdybych držela jazyk za zuby a nechala to být, snížila bych se na její úroveň. A to bych vážně nechtěla.

Čtěte také:

Reklama