Loni mi bylo 25 let a ke svým narozeninám jsem si od rodičů i tehdy ještě od přítele, dnes manžela, přála něco, co by nebylo ani tak praktické, ani drahé. Prostě jsem chtěla něco, co by mě hodně potěšilo už na pohled. Partner i rodiče mi připravili velmi hezké překvapení, o dárku od partnera věděla i tchyně, neboť jej prakticky zařídila, ale ani ona mi nechtěla říct, jaké to překvapení bude. Narozeniny se blížily a já ve chvílích, kdy doma nikdo nebyl, hledala ve skříních dárečky.

Nastal můj narozeninový den a já byla zklamaná. Nikde jsem žádný dáreček nenašla. Když jsme už tedy začali slavit, najednou se v pokoji objevil můj partner s náručí plnou růžových růží vysokých skoro metr. Bylo jich přesně 25 a byla to nádhera. Přesně takovou kytici jsem si představovala ve svých snech. To ale nebylo vše. Za partnerem se vynořila maminka a nesla dort ve tvaru srdce, který byl posetý marcipánovými růžičkami. Bylo jich samozřejmě taky 25. Tyto dárky byly ty nejkrásnější a nejvoňavější a nejchutnější, jaké jsem kdy dostala, a udělaly mi opravdu obrovskou radost. Někdo potřebuje brilianty a domy a auta, ale mně stačí i kytička, ať už živá nebo z marcipánu.

Ale abych nebyla nespravedlivá, ještě jednu kytici jsem od svého partnera dostala, a ta byla možná ještě o kousíček krásnější než ta narozeninová. Tuhle kytici mi totiž přinesl 13. srpna 2005 v náš svatební den. Byla jen z oranžových růží a byla nádherně malá a kulatá.

 

slonbidlo


Milá slonbidlo,
co dodat, přeji vám, ať je každá další kytice tou nejkrásnější.
Reklama