Bulvár

Rusko je můj osud!

Я к вам пишу, чего же более? Что я могу еще сказать????

Ještě že jsem dneska přišla brzy ze školy! Otevřu Ž-in a nevěřím svým očím!!! Téma dne je ruština!

НЕ МОЖЕТ БЫТЬ.


Rusko je můj osud, moje láska, ruštinou se živím (snažím se).

Na toto téma bych mohla napsat román, ale kdo by to tady na Ž-in četl, že?


Do Ruska (tenkrát ještě do SSSR) jsem šla studovat jednak proto, že jsem byla z rusofilské rodiny, a pak taky proto, že mi rodiče šli strašně na nervy (odpusťte, tati a mami) a chtěla jsem od nich co nejdál.
Studovat v Rusku mi připadalo DOBRODRUŽNÉ!!! Taky že to bylo!


Po škole jsem učila, pak šla na mateřskou – dvě za sebou – pak zase učila, pak překládala, a když jsem byla na třetí mateřské, přišel listopad 1989. 
Seděla jsem nad hromadou ruských knížek a říkala si, tak a jsem v… no… v háji…


Po mateřské jsem učila němčinu… no ale nebylo to ono. 
Pak jsem v roce 1993 objevila svou školu, kde jsem dodnes. Učím ruštinu, a ráda. Vztah těch dnešních dětí je k jazyku mnohem lepší než třeba vztah jejich rodičů.


Pochopitelně.
Ruštinu si vybírají dobrovolně a jazyk má pro ně dneska spíš takový nádech exotična. Čteme si povídky, hrajeme si, zpíváme, vozím je do Petrohradu (po Praze nejkrásnější město na světě).


A když v září 2001 přišla moje studentka Tereza s větou: „Chci jít studovat do Ruska“, řekla jsem jí nejdřív, že se zbláznila. „A proč ne? Všichni jezdí do Ameriky a já to chci zkusit na druhou stranu. Ne, vážně, chci se prostě naučit dobře rusky a to, uznejte, na hodinách v naší skupině nejde (Terezina skupina patřila k těm nejhorším, co jsem měla, ne snad že by byli hloupí, jim se prostě nechtělo pracovat, spíš jen tak povídat „o životě“).

Trochu jsem se snažila Tereze vysvětlit, že jít studovat do Ruska nebude úplně stejné jako do Ameriky (vždyť mám své zkušenosti, tedy s Ruskem) ale Tereza (tvrdá hlava) neustoupila... Po nejrůznějších peripetiích, kterými vás nechci unavovat (hlavní roli v nich mimo jiné hrála razítka), odjela Tereza příští rok do Sankt Peterburgu.

Na rok.

Mailovaly jsme si samozřejmě a já ještě přikládám pohled na Rusko očima osmnáctileté dívky:

Na letišti v Ruzyni mi najednou všechno došlo, že budu tak dlouho pryč a že jedu  do Ruska a že vůbec nevím, jak to tam zvládnu.

V Pulkovu na mě už čekaly Nataša, její dcera Saša (stejně stará jako já) a moje třídní Jelena Vladimirovna. Při cestě z letiště jsem poprvé poznala, jak se liší ruské chápání vzdálenosti od našeho – „eto nědaleko“ – znamená u nás lán světa.

Nejdřív jsem bydlela u paní Valji, která mi poskytla samostatný pokoj (80 dolarů i se stravou). Byla jsem tam ale skoro pořád sama, Valja pracovala do noci, a jakmile přišla domů, zavěsila se na telefon a telefonovala a telefonovala (proč, to jsem záhy zjistila, po městě bylo totiž telefonování zadarmo). Před Vánoci řekla, že jí přijedou „rodstvenniki“ z Vladivostoku a pokoj potřebuje. Hrozilo, že budu spát na ulici. Zasáhla zase Nataša, a tak jsem až do konce svého pobytu bydlela u ní, v pokoji se Sašou..

Hned první den jsem si ve škole popletla rozvrh – „fyz“  nebyla fyzika, ale „fyzkultura“. Chodila jsem do desáté třídy (moji spolužáci byli o dva roky mladší než já). Všichni na mě byli moc hodní, snažili se mi pomáhat. Nejradši jsem měla hodiny ruské literatury (rozebírali jsme třeba Vojnu a mír).

Nejhorší byla fyzika, ale ta mi nešla ani doma. Bylo to o to horší, že jsme ji měli v sobotu odpoledne. Hrůza! To sobotní vyučování mě zpočátku vůbec docela deptalo.

Můj volný čas se snažila vyplnit Saša. Petrohrad mě úplně uchvátil. Zamilovala jsem se do toho nádherného města.

Zažila jsem pravou ruskou zimu (takové mrazy, co byly v lednu, tu prý nepamatují 25 let). Kvůli nim nám zkrátili vyučování…

 

Tereza zůstala ruštině věrná, dnes ji studuje na fakultě translatologie na Karlově univerzitě.

 

Zkrátka a dobře:


Умом
Россию не понять, аршином общим не измерить, в Россию можно только верить

mirrea


Nejdříve Puškin, pak krásný Petrohrad - berete mi srdce! Fandím vám, učte dál. Když vaše výuka ovlivní studentku natolik, že odjede studovat do Ruska, co víc si může pedagog přát?

   
12.01.2006 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Komentáře:

  1. avatar
    [6] Gita [*]

    Nádherný článek

    superkarma: 0 13.01.2006, 08:28:03
  2. avatar
    [5] Dášule [*]

    My jsme nějak u matury nemuseli Ja píšu vam, ale měla jsem Lermontova, takže jsem recitovala svoji nejmilejší z ruských Bělejet paruc odinokoj v tumaně morja golubom. Měli jsme ruštináře, nic mo, ale dost jsme v ruštině zpívali. Nejn ruské lidové, ale třeba Večer na rejdě, Tišina a samozřejmě Podmoskovské večery.

    superkarma: 0 12.01.2006, 20:25:02
  3. avatar
    [4] danca79 [*]

    krasny clanek!

    superkarma: 0 12.01.2006, 20:03:59
  4. avatar
    [3] ratonito [*]

    Tak tohle je nejhezčí článek dneška

    superkarma: 0 12.01.2006, 15:59:02
  5. avatar
    [2] marcellina* [*]

    superkarma: 0 12.01.2006, 15:12:49
  6. [1] a.... [*]

    ....tipěr ja znaju, v vašej volje mňa prezrenjem nakazať...to jsem říkala u maturity a ještě mnohem dál- a moc mi tleskali ( dostala jsem za 1)

    superkarma: 0 12.01.2006, 15:10:01

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme