Jeden z vítězných příspěvků
Velké soutěže o nejlepší dětský příběh.


Bylo léto roku 1989 a naše rodinka trávila dovolenou u moře v Rumunsku. Dcerám bylo 8 a 6 let. V té době byla v Rumunsku dosti velká bída, v obchodech se dal koupit snad jen chleba na objednávku a rajčatová šťáva. Ještě, že jsme měli objednanou plnou penzi. Po první večeři jsme se šli projít a u kostela jsme narazili na žebračku s malým dítětem. Naše dcery na ní zůstaly koukat a nechtěly věřit, že takoví lidé (žebráci) skutečně existují.

Druhý den po obědě nám donesli moučník. Poprvé v životě naše dcerky odmítly něco sladkého. Zabalila jsem tedy moučníky do ubrousku a šli jsme si odpočinout do pokoje. Naše šibalky, že si půjdou hrát na nedaleké hřiště.

Večer po večeři jsme se šli opět projít. Cesta nás znovu zavedla ke kostelu. Tam opět seděla stejná žebračka a už z dálky na nás mávala. Nechápali jsme. Až teprve u ní jsme pochopili. Ona žena se uklonila, vzala naše dcery za ruku a hezky se na ně usmála. Na naše tázavé pohledy nám bylo odpovězeno, že moučníky naše dívčiny daly právě této žebračce. Tak to dělaly až do konce naší dovolené.

Reklama