Reklama
 

Vydržet desítky let v manželství je občas na metál pro oba zúčastněné. Mé patnáctileté manželství je jako jízda na horské dráze. Chvíli nahoře, chvíli dole a vše se řítí neuvěřitelnou rychlostí krkolomnými zatáčkami a nejlépe ještě hlavou dolů. Člověk se s tím tak nějak popere, ale občas nastanou chvilky, kdy Měsíc je příliš blízko pro případné odloučení manželů.

S manželem jsme se rozhodli, že se nám pomalu, ale jistě přestává líbit náš domov, že by po těch letech přeci jen potřeboval modernizaci, a koneckonců i my jsme s přibývajícím věkem měnili vkus. Nápadů na zvelebení by byla spousta, nicméně když jsme si udělali jen tak předběžně cenovou kalkulaci, zůstali jsme zírat na tu hroznou cifru s otevřenou pusou.

Připadala jsem si jak v blbém filmu, když mi Pepa řekl: “Mámo, to není možný, však to je, jako bychom chtěli postavit komplet novej dům a ne jen předělat pár věcí.” Ono objektivně řečeno, malá přestavba to zrovna nebyla. Nápad se změnou nás však tak nadchnul, že jsme se pustili do sestavování nejrůznějších variant tak, aby to bylo hezké, účelné a cenově přijatelné. Ano, já vím, to je utopie. I k tomu jsme po několika hodinách dospěli a rozhodli se, že tedy vyzkoušíme nákup na splátky.

Reklam je na to všude dost, takže to asi bude výhodné. A hned další sobotu jsme se vydali do specializovaného obchodu. U milé slečny za pultem informací jsme se doptali na potřebné věci a ona na nás vychrlila spoustu údajů, vytáhla z nás občanku, ptala se na příjem, výdej i práci. Sypali jsme na ni odpovědi z rukávu a zajímali se, kdy už si budeme moci nakoupit.

Dostali jsme do ruky papír, se kterým jsme museli obejít jednotlivá oddělení, odkud jsme něco chtěli a tam museli vybrat zboží, následně poprosit příslušného prodavače, aby nám zvolené zboží napsal na papír včetně inventárního čísla.

A asi si umíte představit, jak z nás byli prodavači nadšení, když museli poctivě vypisovat inventární číslo každého madla a žárovky, které jsme si přáli. Když jsme tuto trapnou proceduru podstoupili ve třetím oddělení, manžel mi hodil vztekle papír na hlavu, mezi zuby procedil: “Kašlu na to, jsem tu jak největší ubožák a lítám tu jako trotl už dvě hodiny a pořád ani nevím, jestli nám ten úvěr dají. Byrokrati!” a odešel na půl krabičky cigaret ke zklidnění.

Po další hodině jsme měli konečně seznam hotov a vydali se vítězoslavně k paní v informacích. Ta se na nás profesionálně usmála, zadala celkovou sumu do počítače a odeslala nás na půl hodiny kamsi, než se leasingová společnost vyjádří. Prošli jsme tedy vedlejší obchod a po půl hodině hladově číhali na slečnu, která měla vyřknout ortel.

Ano, úvěr nám schválili. Nadšením jsme se rozzářili a těšili se, jak si věci naložíme a zítra se pustíme do přestavby. Slečna se na nás usmála, tentokrát shovívavě a ledabyle prohodila: “Teď si obejděte zase ta oddělení, vezměte si zboží a od prodavačů si nechejte vyplnit dodací list….”

Jestli jsme si mysleli, že dostaneme “canc” papíru, kde napíšou třeba elektro a tu a tu sumu, tak jsme se hluboce mýlili. Když začali právě v elektru znovu vypisovat položku po položce, včetně inventárních čísel, manžel jen zařval: “Cože?!!!” Hodil mi papíry na hlavu podruhé, prohlásil, že nejen, že nebude dělat žádnou přestavbu, ale navíc se hodlá dát rozvést, protože jsem vymyslela do nebe volající pitomost, díky níž vypadá jako naprostej imbecil.

A tak jsem další kolečko sepisování absolvovala sama, zatímco on si dokouřil druhou půlku cigaret. S plným košíkem jsem se vydala zase na informace, kde jednotlivé položky dalších třicet minut přepisovala slečna do počítače. Když jsem se konečně vymotala z obchodu, venku padla tma.

Rozvod se naštěstí nekonal, přestavba je naprosto úchvatná a nákupy na splátky? Nikdy!