Z pětadvacetiletého manželství má sedmadvacet let milenku. Přesto ho nikdy neopustila. Spíš, než o rozvodu přemýšlela o sebevraždě. „Poslední dva roky jsem si uvědomila sama sebe. Teď už jen vyčkávám“, říká.

Na první pohled velice hezká žena. Odhadem působí o deset roků mladší. Očividně inteligentní.  Pro nestranného pozorovatele, nevzniká jediný důvod k myšlence, že by před ním stála osoba, která se pasivně nechala prakticky čtvrtinu života psychicky týrat.

Její slova „nevěřím si“, zní jejích úst skoro jako paradox.

Že se stýkal s touhle paní, jsem věděla, už když jsem si ho brala. Prakticky ji znal déle, než mě. Chodil s ní, ještě v době, když měl první manželku. Milence tvrdil, že se nemůže rozvést, protože by ho manželka oškubala. Rozvedl se s ní ale kvůli mně“, vypráví paní Simona.

Později té stejné milence opět vykládal totéž o mě. To jsem ale v tu dobu absolutně netušila.

„ Chtěla jsem si ho vzít. Vyhodnotila jsem totiž, že je to dobrý prototyp otce i partnera, který by mě mohl zajistit. Začínal podnikat, byl inteligentní a schopný. Věřila, jsem, že mu to půjde. A šlo.

Záhy se propracoval v člověka, řekněme hodně dobře situovaného – postupně ještě lépe situovaného. A nakonec – je to milionář.

dStýkal se společností, která je hodně specifická a patří ke smetánce. Morální profil těchto lidí bych tady nechtěla rozebírat, ale věřte, že jejich názory a priority se od těch běžných znatelně liší. Nechtělo se mi mezi ně.

Byla jsem spokojená mezi našimi dětmi, v našem domě, na naší zahradě. Vlastně jsem si neuměla představit, co bych si s nimi povídala. Nepřipadala jsem si dost přitažlivá, ani dost disponovaná pro tento druh lidí.

Později jsem právě tohle pokládala za svou nevětší chybu.

Náš dům byl mimo Prahu a jeho zaměstnání logicky v hlavním městě. Nevadilo mi to. Cítila jsem se šťastná, ale osamělá. Manžel byl doma jen 36 hodin týdně.

Co dělá v tomto čase, jsem skutečně mezi plenkami a záhonky neřešila. Několikrát mě tahal na nějaký večírek a do jeho VIP společnosti. Ani jsem netušila, co bych si vzala na sebe, a tak jsem odmítala. Děti byly malé.

Později mě přeci jen začínalo zajímat, co tam vlastně celý týden dělá. O to víc, když jednou v neděli zazvonily dvě mladé slečny u nás doma a hledaly ho. Stála jsem tam v těch dveřích, v teplákách s koštětem v ruce a koukala jako bulík.

Zeptala jsem se ho. Takticky blábolil cosi o tom, že neví, co byly zač.

Byl to ale takový ten spouštěcí motor mé zvědavost a současně přímo hysterického strachu, že nás opustí, že o něho přijdu, že děti nebudou mít tátu, že nevím, kam se vrtnu, že mě už nemá rád.

Nikdy se mnou nekomunikoval, nikdy mi nic nevysvětloval, nikdy se k ničemu nepřiznal.

Byla bych raději, kdyby třeba řekl „ ano mám milenku, je mi to líto, nebo není ,nebo co já vím. Takhle jsem byla jako v krabici, která nemá jediný otvor ven.

Začínala jsem být velmi nešťastná a o to méně v sebe věřila.

Odcizil se mi, nebo spíše já jemu, protože jsem se  o kontakt neustále snažila.

Ano hodně jsem se ponižovala, když jsem doslova slídila, abych se o jeho střeženém soukromí něco dozvěděla. Ztratila jsem hodnotu.

Chtěla jsem umřít spíš, než se rozvést. Byla jsem přesvědčená, že bez něho nejsem schopna samostatně žít.

Několikrát nadnesl, že v případě vyrovnání mají právníci možnost zařídit, aby během 24 hodin, prakticky nic, neměl. Tehdy se mi také vybavilo, jakým způsobem se rozváděl se svou první ženou. Ano před lety jsem si říkala „ dobře se holka dívej, čeho je schopen“, jenže jsem na to nemyslela, až teď.

Vzpomněla jsem si, jak jí chtěl například hodit pod metro, aby se nemusel vyrovnat. O to větší strach jsem měla. Tohle si nikdo nedokáže představit.

kDocházelo mi v té době, jak je dobře, že mám děti. Protože jsem se nemohla zabít.

Postupně jsem pochopila i strategii a životní postoj lidí jako je on.

„Čím víc milenek, tím větší borec“.

Připadala jsem s jako sulc, co není schopen se vybičovat k nějakému činu. Byla jsem víc, než pasívní. Vlastně bych řekla, že to, co jsem skoro 21let žila byla jakási „smrt z vyděšení“.

Je to teprve dva roky, co jsem rozkryla předchozích deset života.

Do té doby jsem byla v té bedně a všechny informace, které jsem měla, byly mnou vyšmejděné a jím a nikým nepotvrzené.

Pár dnů před Vánoci se najednou sbalil a pravil, že odchází k milence, kterou má 27 roků, tedy o dva roky déle, než trvá naše manželství. Suše mi vyprávěl o jejich intimním životě a vyzdvihoval její kvality. Zhroutila jsem se.

Měla jsem ho něčím praštit, místo toho jsem ho na kolenou prosila, ať neodchází.

Neměla jsem na nic víc sílu. Byla jsem hysterická, zoufala a trapná. Zmlátil mě k nepoznání. Přesto jsem žadonila ať zůstane.

Byl s ní přesně 56 dnů a vrátil se zpátky.

Ne, nevyhodila jsem ho.

Něco se ale přeci jen změnilo.

V době, když  s námi nebyl, jsem poprvé přišla na to, že to dokážu i bez něho.

Že to prostě jde.

Navíc jsem si  naplno uvědomila, kam až jsem klesla, co všechno se mnou strach udělal, jaká duševní troska ze mě byla, když jsem klečela na zemi a samá modřina škemrala o přízeň.

Už nikdy bych to neudělala.

Přijde mi, že jsem se probudila z nějakého spánku.

Teprve v tuhle chvíli si uvědomuji,  že i já mám svou cenu. Chápu naplno, co je to psychický teror. Dochází mi, jak neuvěřitelně využívá i onu dámu, která je mediálně známá, a kterou jeho společnost naprosto s přehledem dvacet let přijímá jako paní milenku a on je v jejich očích namísto lháře - king.

Je mi to už jedno

 Z jeho životního názoru je mi nevolno. Tvrdí, že všechno, co potřebuje, jsou dvě P  - Prachy a Potence.

Jeho krédo hovoří za sebe : „To, co ti mohu slíbit, ti ani nevětší boháč nemůže koupit“.

Nenávidím ho, ale neodejdu

1.       Mladší dcera ho miluje

2.       21 let jsem to vydržela, tak teď už to nevzdám

3.       Neudělám jí tu radost, abych jí ho naservírovala

4.       Nemám pocti, že by to s někým jiným bylo lepší

I já mám momentálně své motto: Když nevíš, co máš dělat, nedělej nic.

Jen vyčkávám. Na co? Nevím.

Dokážete si představit, že byste takový život žily? Umíte alespoň střípkem své bytosti pochopit duševní stav osoby, kterou jsem si ale zdaleka nevymyslela?

Umíte prožít alespoň náznakem model absolutní ztráty sebeúcty, hrdosti,vlastní  hodnoty, aktivity, morálních mantinelů a povědomí o tom, co je realita budoucnosti a co iluze?

Dokážete pochopit, že se někdo může propracovat k takové pasivitě a bez náznaku odporu odevzdat svůj život, duši a prakticky i tělo do rukou člověka, který  to všechno ledově rozmixuje na beztvarou kaši?

Co byste vzkázaly této ženě?

Reklama