Rozvod není žádná legrace.  V žebříčcích stresujících událostí, sestavovaných psychology, mu patří přední příčky – kdesi mezi úmrtím partnera, uvězněním a smrtí blízkého přítele. V průběhu rozvodového řízení jsou zraňována naše nejcitlivější místečka. Když konečně máme všechno za sebou, je to určitě úleva, i když poněkud trpká. Rozhodnutí rozvodového soudu pro nás představuje vstupenku do nového života. Pro děti ale to nejhorší právě začíná.


Syndrom zavrženého rodiče
Tenhle zvláštní pojem se v psychologii oficiálně používá už přes dvacet let – v posledních šesti, sedmi letech zdomácněl i u nás. Setkáme se s ním v manželské poradně i ve znaleckém posudku soudního psychologa; znají jej sociální pracovníci i právníci. Označuje proces, kdy jeden rodič – zpravidla ten, v jehož péči dítě po rozvodu zůstalo – systematicky dítěti vštěpuje nedůvěru, odpor až nenávist vůči druhému rodiči. V odborné hantýrce se tomu říká  „popouzení“. Výstižné, že?
Popouzení může mít různé formy, od trpitelských vzdechů a poznámek typu „Tak to vidíš, tatínek si ani nevzpomněl na tvůj svátek!“ až po vymývání mozku, kdy je dítě tak dlouho systematicky přesvědčováno o tom, že bývalý partner/partnerka je surovec/krkavčí matka, až tomu skutečně uvěří. Dítě předškolního a mladšího školního věku lze poměrně snadno ovlivnit. Je-li mu něco dostatečně často a přesvědčivě opakováno, navíc jeho nejbližší osobou, přijme takové tvrzení za své. Je mu dokonce možné podsunout i falešné vzpomínky!

Proč popouzející rodič něco takového dělá, není tak těžké pochopit: pomsta je sladká a připravit bývalého či bývalou o lásku dítěte, to už je citelný úder. Ve skutečnosti ale trestá toho, kdo si to zaslouží nejméně. Důsledky takové bezohlednosti si dítě ponese celý život.
 

Bolí to moc, ale přesto zůstaňte slušní a nepopouzejte!
Neočerňujte a nekritizujte bývalého partnera před dítětem – dokonce ani v případě, že je skutečně nějakým objektivním způsobem „vinen“. Jakmile trochu vyroste, dítě si začne velmi dobře uvědomovat, že ono samo je výsledkem spojení své matky i svého otce. Chcete snad, aby se celý život potýkalo s vědomím, že polovina jeho genů pochází od „toho gaunera“ nebo „té děvky“? I evidentní selhání jednoho z rodičů lze podat šetrně. Není nutné mluvit o matce jako o „alkoholičce, která skončila v blázinci“, ale spíš jako o nešťastném nemocném člověku, který se nedokázal se svou závislostí vypořádat. Když otec odešel za jinou, je možné říct: Tatínek si našel paní, se kterou si rozumí lépe než se mnou.

Dovolte dítěti, aby se mu stýskalo. To není takový nesmysl, jak se na první pohled zdá! V mnoha neúplných rodinách je chybějící rodič tabu. Ten, který žije s dítětem, se snaží zahladit všechny pozůstatky „minulého života“ – odstraní fotografie, změní bydliště nebo alespoň úplně přestaví byt, vyhýbá se zmínkám o společných zážitcích. Optimismem až trochu násilným („Však my mu ukážeme, že nám bude bez něj líp!!“) přemáhá pocity křivdy a prázdnoty. Dítě ale nemůže, a ani nechce zapomenout! Je naprosto přirozené, že se mu po druhém nejdůležitějším člověku jeho života stýská, že si o něm někdy potřebuje popovídat a vyplakat se. Musí vědět, že může takové pocity svobodně projevit – beze strachu, že to „bližšímu“ rodiči bude líto nebo že se bude zlobit.

Co lze zachovat, zachovejte!
Rozvod rodičů přináší do života dítěte velké množství změn. Je proto velice důležité, abychom mu ponechali co nejvíce zvyklostí a stereotypů všedního dne. Rituály okolo usínání a stolování, pravidelné návštěvy u dědečka a babičky (i u „těch druhých“, partnerových rodičů!), obvyklé drobné úkoly  v domácnosti, které má na starost - to všechno jsou pro dítě záchytné body, které mu pomáhají udržet řád ve světě, který se mu rozpadá. Pokud se stěhujete, snažte se alespoň, aby dítě nemuselo měnit školu, aby nepřišlo o své kamarády a zájmové kroužky. Dejte mu najevo, že přestože je hodně věcí najednou jinak, to nejdůležitější se nemění: má pořád tátu a mámu, kteří sice už nebydlí společně, ale oba ho mají pořád stejně rádi. Nikdy také není na škodu dítěti zdůraznit, že na tom, co se stalo, nemá žádnou vinu.

Další informace najdete např. v knížce Tomáše Nováka Rodičovské judo - dítě během rozvodového řízení  (Grada 2000)

Reklama