Reklama

Feminismus. Možná si říkáte, milé ženy-in, že tento termín už netřeba vysvětlovat, zaplaťbůh.

Pokud však máte přece jen zájem o poněkud podrobnější informace, nabízím Vám "miniexkurs" do základů dané problematiky. Tak tedy: termín feminismus pochází z francouzštiny a původně označoval jediné ženské hnutí, usilující o zlepšení postavení žen ve všech oblastech společenského života. Dnes je tvořen několika proudy.

Liberální feminismus se objevuje už v polovině 19. století jako forma boje za práva žen  - zejména volební a majetková - a proti všem formám jejich diskriminace.

Marxistický feminismus od začátku odmítal liberální hodnoty a racionální filozofické metody. Potlačení žen vykládal jako důsledek uplatňování třídních zájmů. Žena je utlačena, pokud je vyloučena z veřejné společenské výroby. 

Radikální feminismus je veden tezí, že dominantní vliv mužů nad ženami zůstane nepovšimnut, nebude-li odhalen, veřejně předveden a prezentován. Tak jako všechny vyhrocené směry je i vyhrocený radikalismus nebezpečný. Radikální skupina, která si sama sebe uvědomí jako potlačenou, volá po změně a provokuje násilnou akci.

Socialistický feminismus se začal rozvíjet teprve v sedmdesátých letech minulého století. Odmítá ostré oddělování soukromé a veřejné sféry života. Pojem „svobodné osobnosti“ nespojuje pouze se svobodnou produktivní prací, ale zahrnuje i svobodné sexuální vyjádření, možnost volby rození a výchovy dětí.

Se všemi směry a proudy feministického hnutí nebudeme všichni nadšeně souhlasit, to je jasné, ale na tom, že mají mít ženy rovné soukromé i pracovní šance s muži, nemají být diskriminovány, pronásledovány, nebo týrány, se asi shodneme.

A právě o tom „prazákladě“ feminismu se, naštěstí, v posledních letech rozběhla veřejná debata. Otázkou zůstává, jak je kvalitní, a hlavně, zda je dostačující.

V současné době se i v řadách populárních, veřejně činných osobností  setkáváme s feministkami a dokonce i muži – feministy. Jsou na očích a jejich hlas bývá slyšen. Důvody, které je k feministickému postoji přivedly, jsou tedy známé. A to je dobře.

Jak je to ale s těmi, které tak často slyšet nebývá. O čem si povídají? Jak argumentují anonymní ženy a muži, kteří se vyhraňují jak pro, tak především proti feminismu?

Nedávno jsem zabrousila na jednu zajímavou diskuzi a nestačila jsem se divit.

Kolik - především mužů - stále jaksi nerozumí, protože rozumět nechce. Posuďte sami. Předkládávám vám tři náhodně vybrané ukázkové názory. A to, že nepatří feministkám – případně feministům,  je myslím nad slunce jasné: „…Nemám nic proti emancipaci, nemám nic proti rovnoprávnosti, ale až ženy začnou dobrovolně pracovat v uranových dolech, pak se možná zamyslím nad tím, kam až nám ta emancipace dospěla. Místo toho po přečteni několika naprosto neduživých a vykonstruovaných příspěvků na téma sexismu, nemůžu říct nic jiného, než to, že by autorům prospěly skotské střiky…“

Nebo jinak: „…Feminismus není nic jiného, než pokus několika samostatných jedinců zviditelnit sama sebe a obhájit tak svoje sebevědomí, vstříc neutuchajícímu komplexu méněcennosti.“

A další výhřez: „Hrozně žeru takové feministické kecy :). Beru vás ne jako obyčejné ženy, ale spíš jako pod-ženy, které se nedokáží vyrovnat s tím, že nemůžou čurat ve stoje, kterým se děti ve škole smály že jsou obtloustlé, nosí brýle, neměly kamarády, nedokázaly se sociálně začlenit - tak začaly hledat chyby u jiných, nebyly dost hezké, aby si jich nějaký muž všimnul, tak proti nim začaly zbrojit!“

Tak nevím jak vy, ale opravdu mám někdy pocit, že je třeba o feminismu mluvit  mnohem víc.  Nejspíš se však musí začít už někde v dětství, v rodině, u maminky. Protože někteří „Neslyšící“ jinak asi opravdu nemají šanci slyšet a tím pádem pochopit.

zdroje:
www.feminismus.cz
http://cs.wikipedia.org/wiki/Feministka