Domácí vzdělávání nebo klasická základní škola? Obě varianty mají své zaryté zastánce i odpůrce. Ne každý ale tuší, jak takové vyučování mimo školní lavice probíhá. Právě na to jsme se zeptali Markéty Klempířové, vystudované pedagožky a maminky dvou dětí, která má zkušenosti s oběma variantami. Jednoznačně se však přiklání k vzdělání individuálnímu. Proto také proto založila spolek Za výlohou a v září otevře svou vlastní domácí školu.

První otázka, která asi každého napadne, se týká izolace. Není dítě při domácím vzdělávání ochuzené o komunikaci s vrstevníky?
Lidé si představují dítě zavřené celé dopoledne doma. Pokud se však rodič rozhodně vzdělávat svého potomka sám, většinou je propojen s dalšími rodinami v okolí. Na sociálních sítích je poměrně velká komunita domácího vzdělávání, dokonce existuje i mapa s přehledem rodin vzdělávajících děti doma. Takže pak není vůbec složité se s nimi spojit a fungovat společně, třeba navštěvovat spolu muzea, střídat se ve vyučování - protože někdo je zkrátka lepší na matematiku, jiný zase lépe ovládá češtinu nebo přírodní vědy.

teacher

Takže neexistují rodiče, kteří vyučují své děti sami?
Určitě ano, ale trendem je spojovat se. Ale ani rodiče, kteří se nespojují s dalšími rodinami, nesedí se svými dětmi jen doma. Domácí vzdělávání přímo vybízí k přímému kontaktu se světem, který není jen zprostředkovaný učebnicí a učitelem. Většina dětí také chodí odpoledne na klasické kroužky, kde se setkávají s ostatními dětmi. Takže úplně odříznuté od svých vrstevníků nejsou.

Co musí rodič udělat, když chce své dítě vzdělávat doma?
Je nutné podat žádost ve škole, kde je dítě zapsané. Předkládá se společně s potvrzením od pedagogicko-psychologické poradny. Pro domácí vzdělávání musí být zvlášť závažný důvod a záleží na každém psychologovi, zda je pro něj chuť rodičů vzdělávat děti doma důvod dostatečný. Důležitý tedy je i jeho správný výběr. I když vám pak domácí výuku ředitel schválí, dítě zůstává zapsáno ve své škole. A sem také chodí dvakrát ročně na přezkušování.

Jak takové zkoušky vypadají?
Nikde to není standardizované, forma je na uvážení každé školy. Některá s tím zkušenosti má, jiná ne. U takové může přezkušování působit i jako trest. Rodina je zavalena úkoly navíc, které dohání po večerech, protože přes den se věnuje svému plánu. Přezkoušení prvňáka v takových školách bývá komisionální a může trvat i několik hodin, což mi připadá neúměrné. Naštěstí existují i školy, které model domácí školy podporují. Rodičům poskytují bohatý servis včetně toho, že na přezkoušení přijedou do místa, kde je dítě zvyklé. Přezkoušení probíhá formou rozhovoru nad portfoliem, které si dítě během daného půl roku vytváří. Píše si různé deníky a zakládá si práce, které udělalo. Učitel pak při zkoušce jasně pozná, jak žák učivo zvládl.

Rodiče při domácím vzdělávání postupují podle školních osnov?
Musí dodržovat státem daný Rámcový vzdělávací program a měli by se přizpůsobit i školnímu vzdělávacímu programu dané školy. Klasický rozvrh hodin svých kmenových tříd ovšem samozřejmě nedodržují. Pouze v některých případech třeba žák navštěvuje svou třídu jednou týdně. Neztratí tak zdaleka kontakt se školou, ani ona s žákem a jeho pokrokem. Pokud je potřeba, není při domácím vzdělávání problém učivo přesouvat - pokud dítě není připravené na psaní, může s ním začít později a naopak. V tom právě spočívá jeho výhoda. Dovoluje jít po linii, která dítěti v daný okamžik vyhovuje. Když ho něco zrovna baví, můžete se tomu týden věnovat. Dozví se tak mnohem víc, protože chce. Učivo, které zrovna potřebujete probrat, se totiž dá naroubovat na jakékoli téma. Ve věkově smíšené skupině domácího vzdělávání každý k tématu připraví to, co dokáže. Předškolní dítě nakreslí obrázek, prvňák může napsat krátkou větu tiskacími písmeny, někdo starší už napíše krátký referát.

To ale znamená, že se dítě naučí jiné věci, než by se naučilo ve škole státní.
To úplně ne. Ale rámcový vzdělávací program ukládá pouze rámec učiva, který je jen obecný. Vůbec neříká nic o tom, že se má dítě v první třídě naučit číst, psát a počítat. Určuje závazné výstupy až pro třeťáky, je tedy na každé škole, jak si vzdělávání dětí rozporcuje. Ani dvě státní školy nenaučí dítě v první třídě totéž. Já mám možná výhodu, že jsem vystudovaný a zkušený prvostupňový pedagog, takže vím, co by měly děti v kterém ročníku obsáhnout, ale může mě to také naopak svazovat. Je mi jasné, že děti se musejí v páté třídě dostat na gymnázia nebo do klasické základky. Vyučování tak nemůže být úplně mimo. Ale naštěstí dnes už nemusíme všichni probírat příklady na straně 16. Každé ráno si s dětmi povídáme. Když dojdou k nějakému zajímavému tématu, máme možnost říct to je super, to teď budeme dělat, zkoumat, na to se pojedeme rovnou někam podívat. O tom si může nechat učitel na tradiční škole obvykle jen zdát.

Není pro děti pak těžké přestoupit do systému klasického vzdělávání?
Co mám zkušenosti ze Školy Hrou, první polistopadové soukromé školy v Praze, nebyl s přechodem na klasickou školu problém. Dokonce bych i řekla, že děti byly lépe připravené pro navazování vztahů se spolužáky, méně se ostýchaly vyjádřit názor. A ve třídě byly oblíbené. Ten rozdíl v přístupu určuje kromě osobnosti učitele také prostý počet dětí ve skupině. Jinak jednáte se skupinou pěti dětí, jinak se skupinou třiceti. Kolikrát má možnost žák velké třídy vyjádřit při hodině svůj názor? Kolik takových příležitostí bude mít dítě v domácí škole?

Jaké jsou tedy hlavní výhody domácího, nebo komunitního vzdělávání?
Je to individuální přístup, v případě skupiny malý počet dětí v ní. A také věková smíšenost. Pro dítě je důležité, aby se učilo ve skupině. A nemusí bezpodmínečně jít o stejně staré spolužáky. Ani my v dospělosti už nikdy nebudeme pouze s vrstevníky. Musíme si zvyknout pracovat s různě starými kolegy a učit se od sebe navzájem. Pokud se rodiče ve vyučování střídají, velkou výhodou je poznávání jiných rodin a jejich zvyků, přirozené vytváření komunity, občanská angažovanost rodičů i dětí v ní. Děti nesedí zavřené v místnosti, poznávají svět přímo. Rodiče děti také obvykle neznámkují. Známku sice dostanou od školy na vysvědčení, pokud škola nevydává slovní hodnocení, ale domnívám se, že děti z domácích škol ji vnímají pouze formálně. Nejsou zvyklé pracovat pro jedničky, ale pro to, že je něco zajímá. To je na domácí škole největší kouzlo. Děti učení a poznávání světa baví. Je to totiž evolučně zcela přirozený jev, který školství umí v krátkém čase výborně potlačit a přetvořit ve sbírání známek a hon za jedničkami, které v dospělosti obvykle neznamenají nic. Jedničkáři nejsou prostě automaticky předurčeni k tomu být ve světě úspěšní. Přirozený zájem dítěte posiluje jeho odpovědnost za sebe a za výsledky své práce.

Co to znamená?
Vyučování by nemělo fungovat na klasickém modelu, kdy zodpovědnost má paní učitelka. Měly by ji mít i děti samy. Takto funguje například Daltonský nebo Jenský plán pocházející ze severských zemí. Děti si sestavují vlastní plány učiva, učí se pracovat samostatně a s každým problémem tak hned nepotřebují běhat za paní učitelkou. Ve třídě mají k dispozici návody, jak postupovat, když něčemu nerozumí ve zkoumání nové látky, když nepochytí vše napoprvé z výkladu spolužáka, když si sestavují svůj plán apod. Až když už žádný z mustrů nestačí, jde dítě za spolužákem, pak za svým tutorem (starší spolužák) a teprve když spolužáci nepomohou, zamíří za vyučujícím. Starší děti už jsou schopny pracovat úplně samy. Mám s tím výbornou zkušenost. Naučí se přemýšlet, být kreativní, analyzovat problém, najít řešení a nečekat, až ho za něj vyřeší paní učitelka. To je totiž velmi snadné - zvednete ruku, řeknete „já tomu nerozumím“ a hned to máte přeformulováno, předžvýkáno úplně bez námahy (až na tu zvednutou ruku)...

Čtěte také:

Reklama