„Berete si zde přítomného?“ „Ano.“ „Od dnešního dne Vaše nové jméno je…“ Ne! Probouzím se do noci a omluvně pohladím vedle spícího přítele. Nemá ani ponětí, o čem se mi zdálo. Neví, že milovat a nějak se jmenovat jsou dvě zcela odlišné věci.

 

Možná řeknete, že na tom přece nezáleží. Ale já jsem na své příjmení zvyklá. Nechci o něj rázem přijít výměnou za jeden den v bílých šatech a zlatý prstýnek…

 

Je po svatbě. Peněženka prázdná, šaty vrácené, realita opět klepe na dveře a ze mě je rázem někdo jiný. Podpis tolikrát trénovaný mohu navždy zapomenout. Naopak si musím stále připomínat, že je potřeba vyměnit pas, občanku, karty od všeho možného.

 

Zvoní mi telefon. Neznámé číslo. „Dobrý den, Šafránková…“ A sakra. Zase špatně. Tak snad příště.

 

"Ale tohle je nespravedlivé."

"Není, holka. Patříš svému muži, tak máš i jeho příjmení."

"Copak v tom případě on nepatří zase mně?"

"Ale ano."

"Má tedy on nové příjmení?"

"Ne."

 

Samozřejmě že ne. On si jen v pohodě mezi kamarády povídá o tom, jak se jeho novomanželka od svatby změnila. Je neustále podrážděná a pořád si něco mumlá.

 

Nemá totiž ani ponětí, že to, co si pořád znovu dokola mumlám, je moje nové příjmení. To pro případ, že by opět zazvonil telefon. A stále dokola: „Šafránková, zapomenout, nepamatovat. Když já nechci. Musím. Šafránková, zapomenout, nepamatovat.“  Pořád to nějak nejde.

 

Snad to ale jednou půjde. Za pár dnů, měsíců. Třeba až budeme mít děti, ani si neuvědomím, že jsem se někdy jmenovala jinak. Nebude mi už na té změně jména vůbec záležet.

 

Jen když se ozvou spolužačky ze střední, které jsem už několik let neviděla, bude zvláštní jim říct, že už jsem vdaná. Ale ozvou se vůbec? Vždyť ony nemají ani ponětí, jaké je moje nové jméno. Ne. Už se s nimi nikdy nesetkám. Chvíli mě budou hledat a poté se ztratím v propadlišti dějin.

 
Můj manžel bude v pohodě. Moje děti budou v pohodě. Jen já budu ztracená. Už nikdy mě nikdo nenajde. Neee...

 

„Co se děje?“

 

Otevřu oči a překvapeně se dívám na přítele, který se nade mnou sklání. Nechápu, proč se ptá, zda jsem měla špatný sen. Kde vlastně jsem?

 

Je tma a já ležím v posteli. Podívám se na svoji ruku, potom na budík a v tu chvíli se vyděsím hned dvakrát. Poprvé, když na levém prsteníku neobjevím žádný zlatý kroužek a podruhé, když mi číslice na budíku s klidným tikotem oznámí, že už za tři hodiny jdu do práce.

 

Přítele pohladím. Uklidním ho, že to byl jen hloupý sen a v duchu si pomyslím: „Jo jo, Šafránková, chtělo to klid. A hlavně neřešit budoucnost, když můžeš ještě spát.“

 

Hned ráno jsem se obrátila na kolegyně redaktorky. Dano Svobodová, Miro Šindrbalová, Markéto Breníková, povězte mi, co vy a vaše příjmení?!

 

Dano, jak dlouho jsi si zvykala na nové jméno?

Rychle. Ráda jsem zapomněla na jméno bývalého manžela. Byla to pro mne tedy vítaná změna.
Co se tím u tebe změnilo?
Nejen jméno, ale i vztah.

Miro, co ty a tvoje Šindrbalová – měla jsi s „ní“ někdy problémy?

Já osobně s Mirou Šindrbalovou problémy nemám, ale. Mohla bych totiž spočítat na prstech jedné ruky, kolik lidí napoprvé správně zopakovalo či napsalo mé příjmení. Přitom mi to nepřipadá složité. Znám mnohá příjmení, u kterých si člověk může zlomit jazyk, například Ojejoule (správně se čte „ochechule“).


Markéto, uvažovala jsi o tom, že by sis po svatbě nechala svoje příjmení?

Na svém příjmení nelpím, ale je to spíš kosmetická záležitost -  špatně se vyslovuje a každému ho musím vždycky vyhláskovat. Uvažuji ale o možnosti mít obě a používat jeho.



Naše dnešní téma je: Jmenuji se…

Co vy a vaše příjmení?

Máte s ním problémy?

Bojíte se ho vyslovit nahlas?

Nechcete se kvůli němu vdát?

 

A co spolužáci ve škole?

Dávali vám kvůli němu nehezké přezdívky?

 

Vzala jste si cizince a máte s tím jen starosti?

Už máte vymyšleno jméno pro své dítě?
Bude to Antonín po dědečkovi?
 Nebo Leonardo po vašem oblíbeném herci?

Už vás někdy někdo odměnil za to, jak se jmenujete?

Ne?!

Tak budeme první!

 Máme totiž pro ty nejzajímavější příspěvky připraveny dárečky

redakce@zena-in.cz

Reklama