Pracovala jako porodní asistentka v jedné z pražských nemocnic. Všude kolem děti a jednoho dne zjistila, že čeká vlastní. Tak trochu neplánované. Přesto cítila, že věci se dějí z jistého důvodu. Teď žije zastrčená na malém městě, jejím nejčastějším společníkem je právě ta malá. Jaká může Eva být? Možná svým způsobem zklamaná, ale zároveň velmi šťastná.

 

Víte, jak se vaší generaci říká?

Vím – “Husákovy děti”. To byla jedna obrovská schizofrenie: jinak se vedl společenský život a jinak se mluvilo doma. A v tom my jsme vyrůstali, v tom se učili žít a najednou po revoluci tu byla jiná, odlišná pravidla, která jsme neznali.

 

Takže do života, do práce jste nastoupila po revoluci?

Na neonatologickém oddělení pro nedonošené děti jsem nastoupila v roce 1991. To ještě pořád běžel trend, že devatenáctileté holky měly děti. Bylo to příšerné a bylo to na tom mateřském přístupu i vidět. Jako kdyby dostaly hračku. A finančně museli pochopitelně pomáhat rodiče.

 

Zeptám se vás jako odbornice: kdy je žena nejzralejší pro otěhotnění?

Každému ty hodiny začnou tikat jindy. Obecně je to mezi 25 a 30 rokem. To už je zralá i psychicky. První dítě by určitě mělo přijít do 35.

 

V kolika letech vy jste měla dceru Aničku?

V šestadvaceti. A asi to bylo akorát, neměla jsem pocit, že jsem nevybouřená, že bych o něco přicházela, nebyla zralá apod. Navíc už z profese jsem nebyla taková ta bezradná matka a hodně jsem si to užívala.

 

S rolí maminky jste opustila práci, Prahu. Nechybí vám společnost?

Jasně, že chybí. Jeden den v týdnu nechám malou babičce a scházíme se s kamarádkou v Praze na pokec nebo jdeme do kina. A hlavně se bavíme úplně o všem, vyjma dětí. To je pro mě příjemná změna.

 

A práce?

Po práci se mi hodně stýská, měla jsem svůj obor ráda. A ačkoli byl náročný, přinášel mi uspokojení.

 

Nenapadlo vás se vrátit alespoň na zkrácený úvazek - Aničce už je přeci jen pět let?

To bych musela mít pevné rodinné zázemí.

 

Existují školky…

Školku nepovažuju za úplně ideální řešení. Je fajn jako přípravka na školu, ale ne jako odkladiště dětí.

 

Přijde mi, že to s tím mateřským sebeobětováním přeháníte.

Když už jsem si dítě pořídila, dám mu co nejvíc. Jsem maximalista a chci dělat věci na sto procent. Takhle bych nedělala pořádně ani práci, ani dítě. Zase mám dobrý pocit, že si ho nepředáváme mezi dveřmi.

 

Cítíte přibývající roky?

Hlavně je nevidím. Po mně ještě v pětadvaceti chtěli v kině občanku, jestli jsem plnoletá.

 

Zasáhla vás nějak třicítka? Jakože něco přeskočí a všechno je úplně jinak?

Že by se mi rozsvítilo? To zas ne. Je pravda, že dva měsíce po oslavě jsem byla jako omámená, plná energie, nadšená, že život je konečně tady. Pak to ale postupně odeznělo. Logicky muselo.

 

Co na tu cifru tělo?

Dřív jsem mohla jíst klidně v jedenáct v noci a pořád jsem měla 48 kilo. Máma mě varovala, že to přijde. A už je to tady. Možná za to může nějaká hormonální změna, ale kila přibývají. Jsem prostě zvyklá být štíhlá. Pak jsem se podvolila a upravila životosprávu.

 

Jak “upravila”?

Například už po páté hodině večer nejím. Je to daň. Něco za něco.

 

Cvičíte?

Dřív jsem chodila pravidelně na aerobic. Co mám Aničku, tak z toho sešlo. Ona je ale dost energická, takže za ní stejně pořád lítám. Navíc se jí snažím zaplnit volný čas: jezdíme na kole, plaveme, děláme nekonečné procházky. Ona je k neutahání.

 

Ale v těhotenství jste přeci taky musela přibrat…

Jsem zdravotní sestra a už nepodléhám předsudku, že maminka by měla jíst za dva. Hlídala jsem se. Čtrnáct dní po porodu jsem byla zpět ve svých oblíbených džínách.

 

Cítíte se líp než ve dvaceti?

Cítím se vyrovnanější, spokojenější, šťastnější. Potkala jsem jiné lidi, jsem tolerantnější, zvládám věci, u kterých bych se dřív hroutila. A hlavně se nezabývám hloupostmi.

 

 

 

Eva Tichá (31) po studiu zdravotní školy pracovala na neonatologii. V současné době je na mateřské dovolené s dcerou Aničkou (6). Žije na malém městě, je svobodná, má přítele.

       
Reklama