Jmenuje se Patrik. Kluk, který bloumá ulicemi sem a tam. Nenají se máminých řízků, nelehne si do své postele, nepohádá se s tátou, bráchou, se ségrou. Možná by i rád.

„Ty jo, to je vopruz, o víkendu musím s našima na chatu, fakt super víkend, poslouchat ty kydy.“
„Ty vo.., ty nebudeš na tý kalbě? No, to mě po...“

Znechucené obličeje dvou teenagerů nadávaly na „těžký úděl života“ přímo za mými zády. Takových rozhovorů, nebo jim podobné, slyšíme desítky. Ale nijak nepřekvapí. V pubertálním období nenávidí své rodiče téměř každý. Nepochopení, hádky, rozepře a nadávky. Ale i přes to všechno přijde většina z nich domů, pozdraví mámu, tátu, bráchu, ségru, spory na chvilku vynechá, nají se máminých řízků, lehnou si do čisté postele a jdou spát, aby se ráno opět probudili s vědomím, jak jsou rodiče pitomí a jak jim nerozumí. Ale vrátí se. Mají kam. Na rozdíl od některých.

boy

Příběh Patrika

Patrika znám zhruba rok, no, znám, vím o něm a on ví o mně. Poprvé jsme se potkali, když mi nabízel na ulici mobil. Nekoupila jsem ho, ale dala jsem mu stovku, ani nevím proč, najednou mi přišlo líto jeho prosebných modrých očí. Od té doby, když se náhodou potkáme, tak mě hlasitě zdraví. Naposled minulý týden, shodou okolností chvíli po vyslechnutí hovoru dvou za mnou stojících naštvaných teenagerů. Patrik si mě hned nevšiml, seděl na lavičce a o něčem přemýšlel.

Nazdar Patriku, copak ty mě už nezdravíš?
Jéé, dobrej, já vás neviděl, jak se máte?

Já dobře, ale co ty? Nějak jsi pohubnul.
Ále, mám nějaký problémy, nechci se vo tom bavit.

Patrik je kluk, který má problémy pořád, prakticky od narození. Nechtěné dítě, máma alkoholička, otec neznámý. V osmi letech byl umístěn do dětského domova a od té doby se stále snaží najít svoje místo na zemi.
Moc se mu to nedaří. Tvrdí, že nikomu nedůvěřuje, ale možná je to i tím, že nikdo nedůvěřuje jemu. Patrik o sobě mluví velmi nerad, ale když už promluví, stojí to za to. A tak pod podmínkou, že mu dám na „cíga“, vznikl na lavičce v parku i tento náš poněkud zvláštní (roz)hovor.

Říkáš, že nechceš mluvit o problémech, proč? Třeba by se ti ulevilo.
Třeba jo, ale vod mala jsem zvyklej nefňukat. Moje máma žila s chlápkem, kterej mě při každým fňukání seřezal, prej ať mám proč řvát. Bylo mu jedno, co mi je. Měl jsem nevlastního bráchu, kterýho si von přived. Ten mě taky neustále mlátil a matce to bylo úplně jedno, byla pořád v lihu. Nakonec nás stejně dali oba do děcáku.

Kolik ti tehdy bylo?
Nevím, asi osum, do první třídy jsem chodil ještě doma, do druhý už v děcáku. Brácha byl o pět let starší, ale rozdělili nás. Nevím, kde je, nestýkáme se, nezajímá mě, jedině že bych mu vrátil ty nakládačky.

To bylo u vás v rodině tak vážné, že jste museli do dětského domova? Co vlastně dělala tvoje máma, tedy krom toho, že pila?
My bydleli přímo nad hospodou, máma tam dělala všechno možné, uklizečku, kuchařku, hospodskou... já už si to moc nepamatuju, byl jsem malej, ale pamatuju si, že mě tam pořád tahala s sebou. Kolikrát jsem usnul za stolem, nebo i pod ním. V tý době jsem už normálně pil pivo a šluknul si z cíga.

Ty nemáš tátu?
(smích) No jasně, že mám, akorát ho neznám. Čáp mě nepřines.

Nenapadlo tě ho hledat?
Ne.

Z tebe aby ty odpovědi tahal jak z chlupaté deky.
Tak se neptejte na takový pí......

Tak promiň, necháme tátu tátou. Většinou na tebe narazím na Hlavním nádraží nebo na Žižkově, ty tady někde bydlíš?
No bydlíš, to se tak říct nedá. Nějakej čas jsem bydlel u jedný buchty, ale ta mě asi před měsícem vykopla, že nedávám na nájem. Přitom jsem do ní narval už tolik prachů a furt jí něco nosil. Já vůl jí chtěl koupit i auto, má malou holku, aby s ní nemusela chodit pěšky.

Na nájem nemáš a na auto bys měl?
To byla vojetina od kámoše, něco mi dlužil, tak že by mi za to dal jako to auto.

Říkal jsi, že jsi ho chtěl koupit.
Tak mě taky hned nemusíte chytat za slovo, jste děsná, jako ta vychožka v děcáku, ta taky hned všechno brala doslova, takoví lidi mě pěkně se...

Jen jestli spíš nes.... ty je.
Je to možný...

Tak kde teď vlastně bydlíš? Zamluvili jsme to. Ty jsi z Prahy?
Ne, jsem náplava z Jihlavy. Tam jsem byl i v děcáku a potom mě šoupli do výchovňáku v Kostelci. Tam to bylo šílený, šikana jak prase, hned v osmnácti jsme zdrhli s kámošem do Prahy a bydleli jsme u nějaký jeho tety, byla moc fajn. My jsme totiž přijeli nějak před Vánocemi a ona napřed nechtěla, ale pak nás u sebe nechala, byly to ty nejhezčí Vánoce, jaký jsem kdy zažil. Dokonce nám upletla i stejný šály.

Co se s ní stalo?
S tou šálou?

(smích) Ne, s tou tetou samozřejmě.
Umřela, byt pak shrábnul majitel. Ale stejně by nás tam dlouho nenechali, ona se taky furt bála, že na to někdo přijde, že tam bydlíme. Byli jsme tam jen přes ty Vánoce a pak jsme vypadli, že umřela, to jsem se dozvěděl až později. Kolem mě všichni umíraj.

Kdo ještě?
Máma. Jel jsem za ní hned po těch Vánocích, jak jsem byl zjihlej, chtěl jsem jí dát dokonce i tu šálu a vůbec, zajímalo mě, co dělá. V hospodě mi řekli, že umřela během Vánoc. Zatímco já seděl u kámošovi tety, ona zrovna umírala, prý se uchlastala. Nic po ní nezbylo, jen dluhy, byt v exekuci, tak jsem se vrátil do Prahy. Ale to je jedno, nechci se už o ní bavit, stejně to nebyla máma, když si mě nechala vzít.

Ale ona si tě nenechala vzít, to nařídily úřady.
Ale kdyby nechlastala, tak by to nenařídily, ne?

To máš pravdu. A co ten tvůj kamarád z Kostelce?
Ty vo.., to nevím, prý se předávkoval a vloni ho našli někde v Chomutově za nádražím. Psali o tom i v novinách. Já ho neviděl, slyšel jsem to od kámošů. Ale třeba to ani nebyl von, nevím.

Ty taky bereš drogy?
Občas si něco dám.

Proč? Nemyslíš si, že už tak máš život dost složitý?
Právě proto.

Čím se vůbec živíš, kde na to bereš? Kde bydlíš, když tě ta holka vyhodila?
Ty jo, to je výslech? Nějak moc otázek najednou.

Fajn, tak to vezmeme postupně.
Já už nevím, na co jste se ptala.

Ale víš, ty mě jen vůbec nevnímáš, anebo nechceš vnímat?
Ale jo, v poho. Bydlím, kde se dá. Nikoho nezajímám. Jednu dobu jsem přespával na Hlaváku, ale vod tý doby, co to předělávaj, tak tam fízlujou. Tam to bylo hustý. Občas v azylu, ale většinou různě po kámoších, většinou jsou to šlapky, ale celkem jim to vynáší.

Ty taky děláš šlapku?
Párkrát jsem to zkusil, ale pak jsem rozbil jednomu Němčourovi držku, tak jsem si musel dát majzla a na chvilku se zhákovat z Prahy. Ale prachy, co jsem vydělal, jsem dal většinou tý buchtě, anebo za drogy, bez nich šlapat nejde, na to musíš mít žaludek, abys byl střízlivej. Je to takovej kolotoč. Pak jsem ji sbalil, mně se líbí i ženský, nemyslete si. Byla o pět let starší, měla malou holčičku, já z ní byl hotovej. No a pak mě vyhodila.

Nenapadlo tě vydělávat si normálně? Chodit do práce?
A kam jako do práce? Já nic neumím, učil jsem se truhlářem, to už neumím, nevím, co bych měl dělat. Párkrát jsem zkoušel brigády, ale když ti nezaplatěj a pošlou tě do háje, tak už se ani nesnažíš. Dá se vydělat jednodušším způsobem.

Krádežemi a šlapáním.
Hele, nerejte do mě, vám se to kecá.

Nemáš strach z AIDS?
Ne.

Na čem ztroskotal tvůj vztah s tou holkou?
Na těch prachách, na čem jiným. Vona nevěděla, že si vydělávám jako šlapka, jí bylo jedno, kde beru prachy, hlavně že byly. Někdy mi připomínala moji mámu, dělala barmanku v nonstopu a tu malou tam tahala s sebou, pak už jsem ji hlídal já. Jenže to jsem zas nemoh nosit ty prachy, že jo, když bych byl pořád s tou malou. Jednou mi řekla, že jsem malej fracek, že ona potřebuje pořádnýho chlapa a já že nepotřebuju žádnou ženskou, ale mámu.

Měla pravdu?

Patrik už mi neodpověděl. Na lavičku k nám si přisedl nějaký jeho kamarád, trochu jsem se ho bála. A také mi bylo jasné, že před ním už z Patrika nic nedostanu.
Dala jsem mu dvě stovky na jídlo a na cigarety. Při odchodu mi Patrik popřál hezký víkend, a prý co budu dělat.
„Nevím, asi pojedeme na chalupu,“ odpověděla jsem.
„Jé, vy se máte, tak si to užijte.“
Řekl to tak upřímně, že jsem si v tu chvíli byla jistá, že pro tohoto předčasně dospělého kluka by v jeho dětství pobyt s rodiči na chatě rozhodně „vopruz“ nebyl.

pozn. red.:

Jméno Patrik je pravé, příjmení neznám, fotit se nechtěl. Jeho mluvu nechávám v původním znění.

Čtěte také:

Reklama