Bulvár

Rozhovor s Mariánem Labudou

Přední a nesmírně populární slovenský herec je léta členem Slovenského národního divadla a jako jeden z mála Slováku je vnímán i českým publikem „jako náš.“ I když na věci národnosti i svůj původ nahlíží Marián Labuda s úsměvem. Je světoobčanem.

Narodil jsem se v Hontianských Nemcích a ty byly dvě stě let okupované tureckými vojsky a za předky člověk ručit nemůže! Co když nějaká má pramáti… (dokládá se smíchem). Určitě existuje nějaká skrytá souvislost mezi historií a mým vzhledem a taky zálibou v turečtině! (Úsměv.) Vzhledem k těmto danostem, jsem musel před lety v nějakém televizním programu na sebe celému národu prozradit, že jsem Turek.(Ještě, že si toho všimli tvůrci filmu Lotrando a Zubejda, kde tuto "rodovou dispozici" M. Labuda ve velké míře zúročil, když zde ztělesnil sultána Solimána," tureckého vládce, Slunce naše jasné".)

Při vaší práci – hlavně při filmování – jste navštívil mnoho zemí. Kde nejdál jste se dostal?

Byl jsem v USA, Kanadě i v Austrálii, kde jsme s divadlem hráli pro krajany. Ale když jsem s režisérem Rapošem natáčel film Fontána pre Zuzanu III., přivedlo nás filmování na několik týdnů do Afriky.Dva měsíce v Zimbabwe, to je zážitek, na který se nezapomíná. Je to úžasná krajina, ale pro našince má mnoho nepředvídatelných překvapení. Už jenom to, že je tam ráno naráz světlo a večer naráz tma. Na jižní polokouli se setmí bez soumraku a svítá bez červánků. Bydleli jsme v Harraře, městě plném černochů, a protože tam po setmění nesvítí žádné pouliční osvětlení, tak se ve tmě blýskají jenom bílé zuby. Takže noci jsme strávili raději v hotelu. To, co je na této krajině nejvíce fascinující, je příroda. Území známé předtím jako Rodézie je nesmírně bizarním prostorem. Nejznámějším přírodním výtvorem jsou tzv. nakládané kameny. Jsou tak populární a vyhledávané turisty, že se dostaly dokonce na zimbabwské bankovky. Když projíždíte volným prostorem, vidíte přímo z auta několik metrů od okýnka nosorožce, leoparda nebo dikobraze.

Často říkáte, že máte k jídlu nesmírně kladný vztah. Umíte taky vařit? Mnoho populárních osobností vaří před kamerami a vydává kuchařky.

Vzpomínám na společné posezení u stolu ještě doma u rodičů. Otec i matka jedli s nesmírnou chutí a naučili to samozřejmě i nás děti. A mohla to být zcela obyčejná jídla. Pamatuji se, že když jsem později nabral na kilech a seděl doma u nedělního oběda, máma nabírala jídlo na talíře a mnohokrát s výčitkou v očích se mě ptala: Ještě, Mariánku, ještě? Hanbil jsem se, ale měl jsem chuť. Velikou, nepřekonatelnou. Vím, že televize vymýšlejí pro svoje diváky různé pořady, aby naplnili vysílací čas, ale já si myslím, že vaření je každodenní činností a já na něm nic nového nevymyslím, tak proč bych zdržoval sebe i diváky. Nepíšu kuchařky, protože vím, že je jenom málokdo používá. Vaření je pro rodinu nevyhnutelností a ženy, protože jsou to nejčastěji ony, kdo stojí hodiny v kuchyni, při každodenních povinnostech nemají čas na experimenty v jídelníčku.

Jako herec jste mužem tisíce tváří a tisíce převleků. Jaký je váš vztah k oblékání v civilu a co pro vás znamená divadelní a filmový kostým?

Při natáčení filmu Král Ubu, kde jsem byl stále navlečen v jakýchsi špinavých spodcích, což vycházelo z role, ale pro mě to nebylo nikterak příjemné. Nesmírně jsem se těšil na první den po filmování, kdy jsem věděl, že se mohu navonět, obléknout si čistou bílou košili, uvázat si kravatu a v obleku vyjít ven. Dlouhá léta jsem dělal chybu, když jsem ke kostýmování měl indiferentní postoj. Nebyl jsem na kostýmové výtvarníky vůbec náročný a dokonce jsem některým kolegům - hercům, ale hlavně herečkám měl za zlé, že jsou nespokojené a mají stále něco proti kostýmu. Teď ale vím, že trvat na vnější podobě postavy, kterou vytvářím, je právem i povinností herce. Dlouho jsem si myslel, že kostým je něco mimo mne, ale není to pravda. Kostým je součástí postavy, musíte si jej oblíbit, musí vám sedět ... podobně jako zde, ve Vinohradském divadle, kde paní výtvarnice Loosová spolu se mnou našla podobu, která mi zcela vyhovuje.

Pocházíte z rodiny krejčího, odtamtud pramení váš vztah k pěknému oblečení. Vám se tato rodinná tradice vyhnula a začala jiná – herecká. Co dělají vaši dva synové?

Starší syn je podnikatelem. Dalo by se říct, že do něj - přes generaci - přešly naše rodinné obchodnické geny. Pochopil jsem to, když byl ještě velmi mladý a upozorňoval mě na různé finančně-ekonomické možnosti, které jsem si já dospělý muž neuvědomoval. Tenkrát se sice nic podnikatelského realizovat nemohlo, ale z jeho myšlení bylo jasné, že k tomu má vlohy. Druhý syn je v angažmá v bratislavském divadle Nová scéna. Držím mu pěsti a snažím se sdílet jeho nadšení pro tu kterou hereckou práci a optimizmus, že přijdou role, o které stojí. Někdo může namítnout, že mu překáží můj stín, já však říkám jen tolik: on na sobě pracuje ze všech sil a já pevně věřím, že jeho čas přijde a jsem přesvědčen, že on to pak zvládne.

Pan Leon, kterého pohostinsky hrajete od loňského prosince v Divadle Na Vinohradech, ve hře J. C. Grumberga Krejčovský salon, má kolem sebe celkem pět půvabných zaměstnankyň a jednu manželku. Jednou jste se vyznal, že vás vždy nové ženy - nové divadelní partnerky - nové lásky, nesmírně inspirují. Jaké to je v krejčovském salonu plném krásných šiček?

Moje pražské kolegyně jsou půvabné ženy a skvělé herečky. Mojí manželku Madame Helene, hraje paní Jiřina Jirásková a já se tady vyznám z nesmírného obdivu k ní. Dle mého je to tip-top dáma, krásná v každém detailu. Zevnějšek i její projev - to je krása a důstojnost - a myslím, že by mohla být příkladem i pro ženy mnohem mladší. Je to smutné, že některé ženy věkem jakoby rezignují na to být přitažlivými. Skvělé jsou v tomto Američanky: vezmou si na sebe růžovou halenku i v osmdesáti a z bytu nevyjdou nikdy bez make-upu. Myslím, že je to lepší postoj, než si po čtyřicítce uvázat šátek pod bradou a chodit do konce života v černém, což můžeme vidět na některých slovenských vesnicích ještě i dnes. Když někdo chce rezignovat na život, má na to právo, ale ať tím neobtěžuje jiné.

V souvislosti se svojí nízkou postavou jste mluvil o hereckém zaškatulkování od režisérů.

Dlouhá léta jsem s tím bojoval. Role, které mi byly přidělovány vzhledem k mým tělesným předpokladům, mě ne vždy uspokojovaly. Cítil jsem, že to není pouze komický rozměr, který přináším na scénu, že mi nestačí jenom smích, který zazní, když vyjdu na jeviště. Věděl jsem, že mám na víc a po letech mě začali režiséři obsazovat do velkých dramatických rolí ve hrách Shakespeara, Radičkova, Pirandella, Čechova... Mám rád komedie, dokonce i ty nejbláznivější, kdy se lidi dokonce válejí smíchem. Na druhé straně však v divadle miluji situace, kdy strach a napětí diváka doslova vtlačí do sedadla.

Mnoho let jste vnímán jako jeden z nejpopulárnějších česko- slovenských filmový herců bez ohledu na rozdělení bývalé federace. Vám se jako jednomu z mála povedlo proniknout i do mezinárodních filmových produkcí. Bylo to těžké?

Spolupracoval jsem s maďarskými, polskými i německými filmaři, ale taky jsem i v produkci Angličana Davida Pattmana hrál ve filmu Meeting Venus vedle americké herečky Glenn Closeové. Taky mě obsadil skvělý István Szabó, fenomenální maďarský režisér. Zkušenost z mezinárodních produkcí mě naučila, že domácí popularita nic neznamená a že herec si tady musí obhájit své místo, jako by byl absolutní začátečník. A tak vás taky sledují i kolegové: s otazníky v očích, kdo to přišel, proč právě ten? A člověk je musí každý den přesvědčit! Po pár dnech se jejich pohledy mění a vy vidíte přízeň a zájem.

Myslíte, že účinkování herců v komerčních reklamách není krokem proti profesionální cti?

Byl jsem taky součástí některých reklam. Skutečnost, že mě někdo osloví k spojitosti se svým výrobkem, je dána faktem, že jsem známý. Jak jsem se stal známým? Prací! Ale za tu jsem dostal tak mizerně zaplaceno, že honorář za reklamu je jenom malou kompenzací. Například, za film Vesničko má středisková, který už léta těší a dojímá stále plno lidí a který tuto krajinu udělal známou po celém světě, jsem dostal 8 tisíc korun. Díky němu jsem známý a firmy tuto popularitu potřebují, a tak mě osloví. Všechno se tak vyrovná a je to, jak má být. Ale jak možná i veřejnost vidí, jsem v tomto směru zdrženlivý.                                   

 
   
11.06.2004 - Společnost - autor: Mária Uhrinová

Komentáře:

  1. avatar
    [10] Gumídek [*]

    Díky za pěkný článek,pan Labuda je výborný herec.Mám ho ráda.

    superkarma: 0 11.06.2004, 18:41:52
  2. [9] pirlenka [*]

    já ho tak miluji
    liman: také mám takový názor...

    superkarma: 0 11.06.2004, 16:08:58
  3. avatar
    [7] liman [*]

    Pan Labuda je herec s velkým "H". Mám ho velmi rád a
    Jeho postavičky jsou balzámem na duši.
    Díky

    PS: jen k tomu překladu - prosím nechte raději slovenský text, a nepřekládejte jej.(pokud to byl překlad). Nebyla to ani čeština ani slovenština. Omlouvám se za svou přecitlivělost.

    superkarma: 0 11.06.2004, 12:07:05
  4. avatar
    [5] femme [*]

    Vivian: no někdo by se našel, to zase jo , ale teď mě žádný nenapadá

    superkarma: 0 11.06.2004, 01:22:42
  5. avatar
    [4] Vivian [*]

    femme: kdo ví, jestli takovejch... akorát pár, že jo?

    superkarma: 0 11.06.2004, 01:18:06
  6. avatar
    [3] femme [*]

    Vivian: no rozhodně jich moc není

    superkarma: 0 11.06.2004, 01:15:15
  7. avatar
    [2] Vivian [*]

    femme: takoví herci už se dnes asi nerodí...

    superkarma: 0 11.06.2004, 00:30:32
  8. avatar
    [1] femme [*]

    Marián Labuda je výborný herec, ve Vesničce byl přímo nepřekonatelný

    superkarma: 0 11.06.2004, 00:06:43

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme