Bulvár

Rozhovor s Emily Giffin

Kam patříme? Odpověď hledá stejnojmenná kniha Emily Giffin, která vychází v edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy nakladatelství DOMINO právě dnes.

 Chtěla jste odjakživa být spisovatelkou?

Ano. Kam až mi paměť sahá. Mezi moje nejsilnější vzpomínky z dětství patří ty, v nichž čtu knihy a sepisuju vlastní příběhy. Možná to bylo tím, že jsme se často stěhovali, a knižní postavy pro mě tak byly jedinými stálými přáteli. Psaní deníku mi zase dodávalo pocit bezpečí. Na střední škole jsem chodila do kroužku tvůrčího psaní a dělala jsem šéfredaktorku školního časopisu – a ačkoli se postupem času mé zájmy poněkud rozšířily, čtení a psaní mi vždy dělalo největší radost.

Proč jste tedy šla studovat práva?

Nevím přesně, co se to na střední škole stalo. Touha stát se spisovatelkou mě nikdy neopustila. Pravděpodobně ve mně tenkrát převládl rozum: nejprve jsem chtěla získat “pořádnou” práci. Nedokázala jsem si představit, že odmaturuju, sednu si a napíšu román.

Na střední jsem se hodně věnovala historii a politologii, takže právnická fakulta mi přišla jako další logický krok. A abych byla upřímná, na univerzitu jsem šla i proto, že jsem to považovala za bezpečnější cestu – přinejmenším v měřitelnosti dosažených úspěchů.

Jít si za tím, co opravdu milujete, je vždy riskantnější a děsivější, protože nezdar nebo odmítnutí bolí mnohem víc.

Litovala jste někdy studií práv nebo toho, že jste se stala právničkou?

Nikdy. Za prvé proto, že podle mého názoru není dost dobře možné litovat jakéhokoli vzdělání. Tolik jsem se toho naučila – a nabyté znalosti dodnes uplatňuji v praktickém životě. Kromě toho jsem získala kontakt se skutečným světem. Naučila jsem se rozumět vztahům ve velké právnické firmě a nechala si narůst příslušně tlustou hroší kůži.

A především – nejsem si jistá, jestli bych v sobě našla odvahu přestěhovat se do New Yorku, kdybych se nemohla opřít o vzdělání a nabídku dobré práce. Život v NY je pro mě nepochybně jedna z nejvíce obohacujících zkušeností.

Co vás přivedlo k rozhodnutí skončit s právničinou a splnit si svůj sen o psaní knih?

Studium práv mě bavilo, ale samotná praxe byla pro mě rozčarováním -  přinejmenším kultura velké firmy. Tehdy jsem zjistila, že rozčarování může být velkou motivací. Velmi záhy jsem měla plán: zaplatit studijní půjčky a začít psát na plný úvazek.

V mezičase jsem se pustila do románu v žánru young adult (dokonce jsem občas psala i v práci!). Trvalo čtyři roky, než jsem zaplatila půjčku a dopsala poslední stránku. Najala jsem si agenta, ale během několika následujících měsíců můj rukopis odmítl tucet nakladatelů. Vážně jsem uvažovala nad tím, že se svých snů vzdám a vrátím se k právu, ale nakonec bylo všechno jinak: dala jsem výpověď, přestěhovala se do Londýna a rozhodla se začít úplně znovu. Tehdy jsem začala psát román Něco vypůjčeného.

Jakým způsobem tvoříte? Vytváříte si předem kostru příběhu, než se pustíte do samotného psaní?

Ne, to nikdy nedělám. Mám vágní tušení, jak bude vypadat začátek, prostředek a konec, ale jinak se nechávám vést jednotlivými postavami. Jakmile se s nimi seznámím a začnou se mezi nimi vyvíjet vztahy, děj se posouvá sám. Někdy se to ovšem obrátí proti mně – kvůli jedné scéně jsem už párkrát přepisovala celé kapitoly. Stojí mi to ale za to. Nechávám se při psaní ráda překvapovat.

Kde píšete? Máte nějaké osobní rituály?

Obvykle píšu ve své podkrovní pracovně, tři patra nad chaosem, který vytvářejí moje tři děti. Když mi to začne lézt na mozek, přemístím se do kavárny nebo do knihkupectví. Nemám mnoho rituálů – snad jen to, že ke klávesnici pokaždé usedám s hrnkem kávy. Také jsem vypozorovala, že nejlépe se mi píše ráno a uprostřed noci.

Odkud čerpáte inspiraci pro své příběhy?

Všechny mé knihy jsou o vztazích, takže většinu inspirace čerpám z vlastních vztahů, z problémů a událostí, které potkaly mé přátele a příbuzné. S úžasem pozoruji, jak univerzální mohou některá témata být: co všechno jsme ochotni udělat pro milovaného člověka, idealizace bývalých vztahů, spletitost vztahů mezi ženami, která může být až zničující… Je úžasné napsat knihu a vidět, jak rezonuje ve čtenářích různého věku v různých zemích.

Většina vašich hrdinů jsou složité, nepříliš sympatické osobnosti. Je to záměr?

Ano, složité osobnosti mi připadají zajímavější než lidé bez chyb. Snažím se, aby si je čtenáři oblíbili, přestože jim jsou nesympatičtí a dělají špatná rozhodnutí. Život má spoustu odstínů šedi. Málokdy jsou věci černobílé, i když bychom si to často přáli, a já ráda prozkoumávám terén, kde se tyto dvě barvy prolínají. Jsem přesvědčená, že lidé jsou většinou dobří a snaží se dělat dobré věci. Všichni však děláme přešlapy a zraňujeme ty, kteří jsou nám nejbližší. Každý z nás zná pocity viny a lítosti, které provázejí každou chybu či slabost.

Míváte tvůrčí blok? Jak se s ním vypořádáváte? Co je na spisovatelské profesi nejtěžší?

Ano, mívám. Prakticky každý den přijde pár frustrujících chvilek, během nichž zírám na zčernalý monitor (případně na monitor plný vět, které se mi ani trochu nelíbí). Psaní je pro mě především schopnost překonat tyto momenty, probojovat se jimi, dostat se na druhou stranu. Právě pro tento pocit uspokojení píšu především.

Mám neustále v paměti novinářku, která se o jisté spisovatelce vyjádřila dosti nelichotivě: “Ta má v sobě jen jednu knihu.” Vyslovila tehdy mou největší obavu – že jsem dosáhla svého limitu. Poslední dobou ovšem zjišťuji, že touto obavou se občas trápí každý autor – a pranic nezáleží na jeho talentu či úspěších, kterých dosáhl. Psaní je především tvrdá práce, schopnost vytrvat, věřit si – což se dá koneckonců říct o všem, co v životě stojí za námahu.

Máte nějakou radu pro začínající spisovatele?

Především o sobě přestaňte přemýšlet jako o “aspirantovi na spisovatelství”. Usilovat můžete o práci, za kterou dostanete peníze, ale pokud jste spisovatel, tak prostě píšete bez ohledu na cokoli… Není tudíž třeba dělat si starosti s tím, jestli je to dost dobré, přestaňte se srovnávat s ostatními. Nenechejte se myšlenkou na svůj román zahltit do té míry, že budete mít strach vůbec začít. Je to jako trénovat na maratón – nikdo ho neuběhne napoprvé. Úspěch spočívá v denním tréninku a touze.

Neexistuje žádná zázračná metoda, která by vám zaručila úspěch. Prostě jen pište větu za větou, odstavec za odstavcem, stranu, kapitolu… Je také dobré držet se rady Stephena Kinga: “Když s psaním knihy začínáte, mějte dveře zavřené.” Jinými slovy, soustřeďte se na vlastní myšlenky a vize, nezajímejte se o to, co si o vaší práci myslí jiní. Kašlete na to, jestli má vaše práce komerční potenciál. Pište to, co cítíte, buďte upřímní k sobě i ke svému dílu, protože jestli se svými postavami nesžijete vy, jak by se to mohlo podařit čtenářům?

Když jste začala pracovat na své první knize, věděla jste, že píšete román pro ženy? Jak se vám tahle žánrová škatulka zamlouvá?

Od samého začátku jsem si věřila, ale přesto jsem si neuměla tak docela představit, že jednoho dne moje kniha skutečně vyjde. Neuvažovala jsem tedy o žánru, marketingu nebo obálce. Vyprávěla jsem zkrátka příběh o lásce a přátelství, o tom, jak komplikované může obojí být.

Ano, moje knihy jsou často řazeny mezi romány pro ženy, a mně to víceméně nevadí. Podle mého názoru to čtenářům naznačuje, že ta kniha je o ženách, byla napsána pro ženy (i když se moje knihy líbí mnoha mužům) a dotýká se témat, která jsou ženám blízká.

Vadí mi jediné: když je toto žánrové označení užíváno zavádějícím způsobem a naznačuje, že román pro ženy je prvoplánově lehké čtivo určené k ukrácení času na pláži. Nikdo přece nemůže tvrdit, že ženy jsou malomyslné bytosti, které se zaobírají trivialitami. A tím bych celé téma uzavřela. Snažím se na žánr nehledět, protože to ve výsledku může být velmi limitující.

Říkáte, že se vaše knihy líbí spoustě mužů. Čím to podle vás je?

Pravděpodobně tím, že na ně nejsem při psaní tvrdá, nedělám z nich prvoplánové negativní figury. Snažím se je vykreslit stejně realisticky jako ženské postavy. Do mužů zkrátka nešiju.

Váš nejnovější román Kam patříme je částečně vyprávěn z pohledu osmnáctileté Kirby. Bylo těžké vcítit se při psaní do teenagerské mysli?

Zpočátku ano, ale jakmile jsem našla tu správnou rovinu, začalo to jít překvapivě lehce. Vlastně jsem se s ní dokázala ztotožnit více než s kterýmkoli dospělým v této knize. Byla mou oblíbenou postavou.

knihaZdroj TZ

   
11.09.2013 - Kultura - autor: tz

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme