Rodina

Rozhodování o životě a smrti


Prenatální diagnostika bývá označována za velkou vymoženost moderní doby. Pomáhá odhalit vrozené vady dětí ještě před narozením. Pokud dojde k diagnostikování závažné abnormality plodu, ve většině vyspělých zemí je matce nabídnut potrat. Vychází se přitom z předpokladu, že pro většinu žen, které se o těžkém postižení svého dítěte dozvědí, bývá umělé přerušení těhotenství nejpřijatelnějším východiskem.
 
Katja Baumgarten (nar. 1959) je německá porodní asistentka a filmová dokumentaristka. S problematikou prenatální diagnostiky přicházela do styku pracovně, sama porodila tři zdravé děti. Když před deseti lety čekala čtvrté dítě, ocitla se v situaci, o níž nepřemýšlela ani v nejhorších snech. Ve 22. týdnu těhotenství se dozvěděla, že její syn trpí syndromem komplexní malformace plodu s velmi špatnou prognózou a že se zřejmě buď narodí mrtvý, nebo přežije jen krátce po porodu. Katja měla rozhodnout o tom, zda podstoupí umělé přerušení těhotenství, nebo zda své dítě navzdory tragické skutečnosti donosí.

„Ocitla jsem se v totálním vnitřním zmatku," popisuje svůj tehdejší stav. Měla jsem pocit, že ať udělám cokoliv, bude to špatně. Cítila jsem jako v pasti, ze které nebylo úniku." Asi čtrnáct dní prožila ve stavu šoku a obrovské duševní trýzně. Nevěděla, co má dělat.

Jako filmařka v té době - se svou blízkou přítelkyní, kameramankou Giselou Tuchtengahen - právě dokončila zatím poslední film a dosud neměla námět pro další. Přes všechnu hrůzu jsem pocítila, že to, co právě prožívám, je zcela mimořádné," říká Katja. Spontánně jsem zavolala Gisele a dohodly jsem se, že bez ohledu na to, jak všechno nakonec dopadne, zkusíme moji situaci zdokumentovat."

K umělému přerušení těhotenství nedošlo
Bylo zrovna krásné léto a subjektivně jsem měla pocit, že v mém břichu je všechno tak, jak bývalo i se zdravými dětmi. Syn, kterému jsem dala jméno Martin, kopal a pohyboval se. Jako porodní asistentka jsem věděla, co znamená interrupce v pokročilém těhotenství. Dítěti lékaři obvykle vpíchnou přímo do srdce smrtící injekci a následně uměle vyvolají porodní kontrakce. Když jsem si představila, že bych něčím takovým měla projít, všechno ve mně se vzpíralo. Tak jsem zkusila myslet víc na život než na smrt. Snažila jsem se, aby i mé dítě cítilo, jak všechno kolem kvete, jak svítí slunce. Chtěla jsem jemu i sobě zlou situaci aspoň trochu zpříjemnit."

Vše bylo o to složitější, že Katja na svůj problém zůstala bez partnera. Martinův otec o dítě nestál a nakonec Katju opustil. Měla jsem pocit, že jsem na všechno úplně sama. Byla jsem obklopena jen svými báječnými dětmi, kterým v té době bylo 12, 10 a 3 roky." Všechny se na sourozence těšily a těhotenství s Katjou prožívaly. Vysvětlila jim, co se stalo, že malý bratříček je těžce nemocný a nebude zřejmě dlouho žít.

Děti to dokázaly přijmout a já jsem i díky jejich postoji nakonec dospěla k rozhodnutí, že jediným možným řešením je nerozhodnout nic. Zřetelně jsem cítila, že kdybychom jako rodina tohle naše nemocné dítě odstranili, ocitli bychom se v nebezpečí vzájemné nedůvěry, že bychom třeba příště vyřadili i kohokoliv jiného z nás, kdo by vážně onemocněl nebo se stal nemohoucím. Závažně bychom oslabili vzájemnou soudržnost..."

Zároveň si Katja uvědomila, v jaké úctě a respektu má ty ženy, které se v podobné situaci rozhodly jít onou druhou cestou. Každá matka musí sama posoudit, co je pro ni a pro její rodinu nejpřijatelnější. Vůbec si nemyslím, že by interrupce byla snazším řešením," říká. Záhy zjistila, že vůbec není sama. Poznala cenu přátelství, o které dosud neměla potuchy.

Kde porodit?
Do porodu zbývaly zhruba dva měsíce, zbývalo určit, kde a s kým porodím," vzpomíná Katja. Jako porodní asistentka dobře věděla, jak se s těžce postiženými novorozenci zachází v nemocnicích. V rámci pravidel lékařské vědy bývají takové děti bezprostředně po porodu matkám odebrány a podstupují všechny možné operace a zákroky, které ale někdy jen prodlužují jejich utrpení. Narodí-li se mrtvé, končí obvykle na pitevně.

Nic takového jsem nechtěla," říká Katja. Nakonec jsem viděla jako nejlepší řešení pokusit se porodit doma. Moji přátelé lékaři, na které jsem se obrátila o pomoc, zpočátku nebyli nadšení. Malformované dítě může přicházet na svět s komplikacemi, může mít např. výrazně zvětšenou hlavu, která neprojde pánví, takže bych musela podstoupit císařský řez. Určitou dobu jsem měla pocit, že i moje kamarádka a osobní lékařka mne natolik nechápe, že přede mnou samou moje dítě brání. Obě jsme se obracely do odborné literatury a pátraly po informacích, které by nám pomohly odhadnout možný vývoj věcí. Nakonec jsme se dokázaly domluvit."

Problém s porodem doma nebyl. Lékařská věda dítěti přece už předtím nabídla milosrdnou smrt. Šlo vlastně jen o to, jakou kvalitu bude mít jeho případný život.

Nejcennější čas
Malý Martin přišel na svět uprostřed své rodiny za asistence dvou lékařů a jedné porodní asistentky. Každá ruka, která se ho dotkla, byla ruka milujícího člověka. Všichni jsme jeho příchod na svět vnímali jako mimořádnou událost, která spojila naše životy silou nevšedního prožitku. Neuměla jsem si představit, že by bylo možné pocítit takovou sílu lidské podpory a solidarity. Když Martin po třech a půl hodinách pokojně zemřel na mých prsou, poté, co se z nich i trochu napil, cítila jsem smutek a zcela zvláštní rozpoložení, ale už v tom nebylo zoufalství ani beznaděj, naopak. Cítila jsem, že kratičký život mého synáčka měl jedinečný význam pro všechny, kteří ho dokázali přijmout. Zpětně vnímám setkání s Martinem jako dar, jako něco, co ve mně a v nás všech probudilo to nejlepší, čeho jsme byli schopni."

Martinovo poselství
Trvalo nejméně rok, než Katja po Martinově porodu a smrti dokázala usednout nad filmový materiál, který s pomocí Gisely Tuchtenhagen po dobu těhotenství a porodu shromáždily.

Martina jsem rodila ve své pracovně a právě tady jsem později pracovala na dokumentárním filmu, který popisuje můj život s Martinem. Myslela jsem si, že půjde o velmi osobní svědectví, které nebude určeno pro široký divácký okruh, ale zmýlila jsem se. Film byl přijat odbornou i širokou veřejností, promítán v kinech a televizi v Německu i dalších zemích. Dodnes se účastním diskusí, které po promítnutí filmu následují, a uvědomuji si, kolik má Martinův příběh co říct v době, kdy jsme si navykli rychle vyřešit" každý problém a kdy hodnota bývá spatřována jen tam, kde je přítomna efektivita, prospěch a zisk. Pocit opravdového smyslu přitom do života vnášejí docela jiné prožitky," míní Katja.

Potřeba diskuse o prenatální diagnostice
Film Moje malé děťátko mohli diváci shlédnout v rámci kongresu Normální porod, který se během Světového týdne respektu k porodu konal v druhém květnovém týdnu v Praze. Všichni přítomní přijali dokument s dojetím a dlouhým mlčením. Diskuse se přesto rozproudila.

Česká republika patří ve srovnání s ostatními evropskými k zemím s  vysokým procentem umělých přerušení těhotenství z důvodů nepříznivých výsledků prenatální diagnostiky. Závažné psychologické a etické otázky související s prenatální diagnostikou vyslovujeme prozatím potichu a většinou mimo veřejné dění. Což ovšem neznamená, že tyto otázky neexistují. Jaké psychologické podpory se u nás dostává rodičům, kteří projdou traumatickou zkušeností s potratem či porodem těžce postiženého dítěte? Kdo má právo rozhodnout o životě a smrti postižených dětí? Podle čeho lze posuzovat hodnotu lidského života? Kudy vede hranice mezi smysluplným a neplnohodnotným životem? Nejsme svědky novodobé eugeniky, za kterou jsme jiné kultury odsuzovali?

Čeští rodiče si přibývající měrou stěžují na omezenou možnost rozhodovat o tom, kolik z nabídky prenatální diagnostiky opravdu využijí. Někteří upřednostňují právo na nevědomost", které jim má dovolit, aby s nevyžádanými vyšetřeními a testy prenatální diagnostiky nebyli konfrontováni.
Pro člověka, který má jasně vymezené hranice respektování života, je potrat nepřijatelný. Pokud rodiče vědí, že dítě přijmou za všech okolností, kdo si může dovolit jejich rozhodnutí zpochybňovat? Pokud takovým rodičům někdo vyčítá, že zatěžují společnost potřebami a náklady, které s sebou nese péče o postižené lidi, dává tím najevo, že upřednostňuje styl, jež se slabými a zranitelnými nepočítá," říká Katja Baumgarten.

Nejde samozřejmě o to vyhýbat se všem vyšetřením. V některých situacích prenatální diagnostika a přiměřený počet ultrazvukových vyšetření pomáhá odhalit léčitelné vady, na které je vhodné se předem připravit a dítěti zajistit bezprostředně po porodu intenzivní péči (např. v případě srdečních vad). Rutinně prováděná diagnostická vyšetření jsou ale sporná.

Například amniocentéza ohrožuje život nenarozeného dítěte, a stoprocentní jistotu stejně nenabídne. Vezmeme-li v úvahu vše, co už víme o těsném propojení psychiky matky a dítěte během těhotenství, je zřejmé, že prenatální diagnostika může vážně narušit matčinu duševní pohodu a komplikovat přijetí dítěte," říká Katja.

Její film přispěl v Německu i dalších zemích k rozpoutání diskuse na krajně citlivé téma, ale zároveň pomohl zvýšit respekt vůči těm, kteří z důvodu svědomí prenatální diagnostiku vpouštějí do svého života jen s největší opatrností.

Organizace na podporu přirozeného porodu a mateřství v ČR pracují nyní na tom, aby se film Moje malé děťátko v dohledné době představil širšímu diváckému okruhu a podpořil potřebnou diskusi o svobodě volby prenatálních vyšetření a o způsobech zacházení s „jinými" plody a novorozenci v naší zemi.

Autorka je překladatelka a nezávislá publicistka
Převzato z www.ta-gita.cz

Více informací:
webové stránky filmu Moje malé děťátko
informace o prenatální diagnostice

   
05.06.2007 - Těhotenství a porod - autor: Markéta Breníková

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [35] Vivian [*]

    Evikus: (7) žádná povinná vyšetření v těhotenství neexistují celá prenatální péče je ryze dobrovolná záležitost :)

    superkarma: 0 05.06.2007, 19:41:03
  2. [34] počítačka [*]

    Dítě se mi narodilo v 35, lékař amnio.nedoporučoval, ale na mé naléhání doporučení napsal. Nakonec rozhodl manžel - papír hodil před špitálem do kanálu. I když to dítě bylo vymodlené, vím, že bych určitě šla na potrat, protože vidím kolem sebe několik nešťastných příkladů, kdy se rodiny obětovaly a chodí okolo těchto dětí. Děti zkouší bolesti, rodiče žalu. Někdy i lékaři konstatují, že při zákrocích zkoušejí a je to vlastně pokus. Něco vyšlo, něco ne. Jednomu dítěti přeji, aby se už neprobudilo, co to už má za sebou a před sebou... Já na to nemám. Vím, že bych se rozhodovala jen já sama, na nikoho bych nedala. Pomoc najdeš zaručeně jen na konci svého ramene. Dát dítě do ústavu, to ne a odsoudit celou rodinu, aby pomáhali, to časem odezní. To je můj názor a moje zkušenost.

    superkarma: 0 05.06.2007, 18:25:57

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [33] OlgaMarie [*]

    Janetina: Uvádíte přesný příklad,proč se má rozhodovat matka.Nikdo by ji neměl do ničeho vmanipulovávat a hlavně ji neděsit.Mě při druhém těhotenství volala snacha,že jí byl diagnostikován down.syndr. a chtěli po ní okamžité rozhodnutí.Hodně se divili,když řekla,že si dítě ponechá.Za 3dny absolvovala stejné vyšetření na jiné klinice a tam původní nález zcela popřeli.Holčička se narodila zdravá.

    superkarma: 0 05.06.2007, 17:45:43
  2. avatar
    [32] clarCa [*]

    Evikus: nic není povinného.... krevní testy - s tou pravděpodobností je to různé u různých vad. Testy v 16. týdnu odhalí downův syndrom asi se 60% pravděpodobností - ale na jiné, méně časté vady jsou přesnější (myslím, že jsou to věci jako neuzavřená břišní dutina, rozštěpy páteře atd.). Pak existuje screening v I. trimestru, který má na dvě nejčastější vady (trizomie 21 - DS, a trizomie 18) úspěšnost nějakých 95% (číslo si úplně přesně nepamatuju, jsou to dva roky).
    Já jsem určitě pro prenatální diagnostiku - u druhého dítěte jsem se kvalifikovala jako "stará" rodička, tj. byla mi doporučena amniocentéza, tu jsem odmítla a místo toho prošla screeningy - tj. UTZ + krev v I. trimestru, krev v II. trimestru a genetický ultrazvuk ve 20. týdnu.

    Rozhodování je určitě těžké, člověk musí udělat to, co cítí... moje kamarádka měla miminko bez bránice - tj. v prenatálním stádiu by se mu nevyvinuly plíce a po porodu by se prostě udusilo. Osobně si myslím, že ukončení života v klidu, u maminky v bříšku je pro dítě milosrdnější, než absolvovat porod a pak se udusit....

    superkarma: 0 05.06.2007, 17:12:04
  3. avatar
    [31] Kuře [*]

    Janetina: Já na tom vidím dvě stránky. Jednou je to, že se někdo musí obětovat (a co si budeme povídat, bývá to matka). Vzdá se svého života a věnuje ho dítěti. OK, to je do jisté míry jeho rozhodnutí.
    Ale co až ten dotyčný nebude? Kdo se pak bude o to dítě starat? Pak už někdo bude muset tu zodpovědnost převzít. A co to dítě? Pochopí, že najednou je všechno jinak, A třeba i svůj odchod do ústavu?

    superkarma: 0 05.06.2007, 16:11:06
  4. avatar
    [30] ellinor [*]

    Janetina: To je dobrý, ONI to zakázali a doma je ONA....

    superkarma: 0 05.06.2007, 16:04:07
  5. avatar
    [28] Kuře [*]

    Janetina: Chápu tě. Sice mám dvě děti, ale určití členové rodiny do mne dost dlouho vandrují, že tři by bylo lepší. A já tak nějak nemám chuť jim vykládat pořád dokola, že mi stačí dvě zdravé, krásné děti a nehodlám jim pořizovat postiženého sourozence, nebo je ve jménu plození připravit o maminku. A nejvíc mne dojal argument vlezlé tetičky, která mi kázala o tom, že i postižené děti mají právo žít .
    Vím, že na potrat bych asi dobrovolně nešla, ale VĚDOMĚ plodit nemocné dítě?

    superkarma: 0 05.06.2007, 15:46:54
  6. avatar
    [27] Tanzi [*]

    závislá na čokoládě: máš vzkazík

    superkarma: 0 05.06.2007, 13:17:09
  7. avatar
    [24] Žábina [*]

    Amálie: děkuju, tobě taky hodně

    superkarma: 0 05.06.2007, 11:12:56
  8. avatar
    [23] OlgaMarie [*]

    závislá na čokoládě: Právo rozhodnutí náleží pouze matce.Ať je jakékoliv,žije se svým rozhodnutím hlavně stejně sama,i když má dítě otce.A jak se říká-soudit může pouze Bůh.Ve své profesi jsem se setkala s matkami,které zvolily porod dítěte i s rizikem postižení,které jak lékaři,tak stát nehorázně necitlivě nutil k ukončení těhotenství či později k umístění dítěte v ústavu. A toto pokládám v civilizovaném světě za odsouzení hodné.

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:39:43
  9. avatar
    [22] závislá na čokoládě [*]

    Syn se narodil s vrozenou srdeční vadou, má kombinované 3 vady dohromady. Naštěstí je to operovatelné, ale za jakou cenu. Syn toho má v 7 letech za sebou tolik, co nemám já a doufám, že ani mít nebudu. Kamarádce diagnostikovali také na mimi srdeční vadu a nakonec se rozhodla to ukončit. Po pitvě jí řekli, že dítě by nepřežilo 1 měsíc a mělo neoperovatelnou vadu. Teď co bylo lepší a pro koho, pro ni a nebo pro dítě? To je otázka,na kterou si musí každý odpovědět sám. Tvrdím o sobě, že nejsem sobec a nechci dítě za každou cenu a obrovských bolestí udržovat při životě, je to vůbec ještě život?

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:29:42
  10. avatar
    [21] Amálie [*]

    Žábina: Souhlasím, že tahle zkušenost změní pohled na svět, hlavně na to, co je důležité a nad čím je třeba mávnout rukou a jít dál. Hodně tobě i synovi.

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:26:52
  11. avatar
    [20] Evikus [*]

    Amálie: Tak to je smutný

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:22:39
  12. avatar
    [19] Žábina [*]

    Amálie:

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:19:31
  13. avatar
    [18] Žábina [*]

    taky mám syna Martina, jehož příchod na svět nebyl jednoduchý...musel podstoupit hned po narození několik nepříjemných zákroků a dlouho nebylo jisté, jestli bude žít...ale všechno to vydržel, my s ním a můžu říct, že mi to hrozně dalo...a změnilo můj pohled na svět
    všechna vyšetření byla v těhot. byla v pořádku a stejně syn nebyl zdravý

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:18:37
  14. avatar
    [17] Amálie [*]

    Prenatální diagnostiku mám za sebou, verdikt: těhotenství jde do kopru, nikdo neví, kdy plod umře, ale termínu porodu se nedožije. Normálně by udělali potrat, leč byla jsem za zákonným termínem, kdy se potrat udělat dá a plod i nadále rostl a žil. Každé ráno na ultrazvuku jsem viděla, jak se hýbe, věci neznalé osoby mi nadšeně pouštěly nahlas srdeční ozvy a upozorňovaly "teď práve si cucá palec". Po měsíci jednou ráno srdeční ozvy nebyly. Měla jsem v břiše mrtvolu. 3 dny tvalo, než se podařilo vyvolat porod, celková sepse organismu z posmrtných změn plodu, 72 hodin na porodním sále, transfuze krve...ráno při vizitě primář pronesl "tak vás vítám mezi živými, utekla jste hrobníkovi z lopaty".


    Jestli tady někomu připadám cynická nebo tvrdá, tak vězte, že nic horšího, než tohle, už mě potkat nemůže. Na nějaké slovíčkaření a půtky jsem povznesená.

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:15:42
  15. avatar
    [16] ellinor [*]

    závislá na čokoládě: Nevím, proč bychom se do tebe měly pouštět, my neumíráme strachy o tvé dítě, my se kvůli němu nevzdáváme osobního života ani nepláčeme nad jeho postelí. To děláš ty a jedině ty máš právo tohle říct.
    Stejně jako jen málokdo je schopen uběhnout maraton, tak je málokdo schopen a ochoten se starat o postižené dítě. Ano, jsme lidi a měli bychom se o slabé umět postarat. Druhá věc je jestli pro to všichni máme vlohy.

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:14:09
  16. avatar
    [15] Evikus [*]

    závislá na čokoládě: a můžeš nám prozradit co mu je?

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:04:24
  17. avatar
    [14] závislá na čokoládě [*]

    Narodil se mi-nám s manželem nemocný syn, tuhle nemoc měla odhalit právě zmiňovaná diagnostika. Jak bych se rozhodla tenkrát, vědět to, nevím, ale nakonec se syn narodil, má za sebou několik operací a ještě něco ho čeká. Nejsem názoru, že je tohle pohodlné pro rodiče, klidně mě ukamenujte, ale já bych znovu do nemocného dítěte nešla a to kvůli dítěti, ne kvůli sobě. Ten, kdo nezažil pocit dávat dítě do rukou operátéra v nemocnici..., čekání na telefon, který řekne, že dítě operaci nepřežilo..., neví a odsuzuje něco, co nezažil.Klidně se do mě pusttě, toť moje osobní zkušenost

    superkarma: 0 05.06.2007, 10:00:31
  18. avatar
    [13] Evikus [*]

    phoebe24: To jo, to je jasné - to bych taky nešla. Ale spíš mi teda přijdou jako blbost ty krevní testy - slyšela jsem, že pravdivé jsou na 50% - tak to je potom trochu zbytečné je dělat, ne? Pokud vyjdou negativně, jde se na amnio, která je 100% a pokud vyjdou pozitivně, na amnio nejdeš (pokud nechceš sama) a stejně máš 50% šanci, že to dítě není zdravé. To nějak nechápu

    superkarma: 0 05.06.2007, 09:54:57
  19. avatar
    [12] phoebe24 [*]

    Evikus: povinná není, ale já před tím prošla úspěšnou léčbou na onkologii. Onkolog řekl, že v poho můžu otěhotnět bez rizika pro dítě, dala jsem si pro jistotu udělat genetické testy, no, a paní gynekoložka, která o mé předešlé diagnoze věděla evidentně prd se rozhodla, že prostě něco udělá a vyšetří. Hučela do mě půl hodiny i když jsem měla jasné vyjádření onkologa na papíře a potom mě milostivě propustila se slovy: "Tak přijďte šestnáctého. Vy si to určitě rozmyslíte!" Já vím, že to není žádná hrůza ta amnio, ale přece jen se mi nechtělo podstoupit i nepatrné riziko potratu, když už to, že jsem mohla otěhotnět byl zázrak a doktor, ke kterému jsem měla naprostou důvěru jasně tvrdil, že je to zbytečné. Dneska v 38ti bych na ní taky šla.

    superkarma: 0 05.06.2007, 09:35:52
  20. avatar
    [11] paníliška [*]

    Evikus:

    superkarma: 0 05.06.2007, 09:33:03
  21. avatar
    [10] Evikus [*]

    paníliška: Aha, díky za info. Já myslela že je povinná, ale ona je jen doporučená. Já bych jí v tomto věku taky radši absolvovala, to riziko potratu je minimální.

    superkarma: 0 05.06.2007, 09:12:09
  22. avatar
    [9] paníliška [*]

    biovirus: To jsme dvě. A právě proto bych ten film nikdy vidět nechtěla.
    Evikus: Svoje 3. dítě jsem čekala ve 36 letech, proto mi amniocentéza byla doporučena. Nikdo mě k ničemu nenutil,vše mi vysvětlili a rozhodnutí ponechali na mě. Pro svůj klid jsem ji absolvovala, ale kdybych odmítla, hysterku by ze mě nikdo nedělal.

    superkarma: 0 05.06.2007, 09:00:24
  23. avatar
    [8] biovirus [*]

    ja tedy nevim jak vy, ale ja si pobrecela.

    superkarma: 0 05.06.2007, 08:55:20
  24. avatar
    [7] Evikus [*]

    phoebe24: Já myslela že je povinná od 36 let věku matky - protože od tohoto věku se zvyšuje riziko mentálního postižení plodu. Tebe nutili na ni jít ve 28?

    superkarma: 0 05.06.2007, 08:48:15
  25. avatar
    [6] Smajlinka [*]

    Myslím, že film může být úžasný. Pokud se na to dívám z hlediska inkarnace, prožil si Martin nádherný život naplněný láskou matky a jeho narození určitě nebylo zbytečné. Což potvrzje i samotná matka.

    superkarma: 0 05.06.2007, 08:31:21
  26. avatar
    [5] OlgaMarie [*]

    Prenatální diagnostika ulehčuje život společnosti,nikoliv ženě samotné.Ve Spartě narozená"nedochůdčata" byla házena ze skály,naše společnost balí narození či nenarození postiženého dítěte do vznešených slov o vývoji medicíny pro "dobro matky ".Rozhodnutí ukončit těhotenství nás ale může učinit slabšími.Je to problém eticko-filosofický,nikoliv medicínský . Silnou společnost tvoří právě ti,kteří mají schopnost se o slabé postarat.A já si jich hluboce vážím.

    superkarma: 0 05.06.2007, 08:19:43
  27. avatar
    [4] phoebe24 [*]

    prenatální diagnostika může vážně narušit matčinu duševní pohodu a komplikovat přijetí dítěte," říká Katja - nesouhlasím. Těhotná žena není ovce, která půjde na všechna vyšetření, co jí byla nabídnuta. Jsou ženy, které by šílely bez screeningu svého plodu. A potom jsou jiné, které šílí, že např. amniocentéza u nich vyvolá potrat. Ovšem je pravda, že lékaři to ženě mnohdy neusnadní - většinou zastávají názor využít maximálních vyšetření. Gynekoložka mě zařadila do kategorie nesvéprávných hysterek poté, co jsem amniocentézu odmítla. To, že k ní není důvod mi potvrdil onkolog i genetik a navíc mi bylo 28

    superkarma: 0 05.06.2007, 08:00:55
  28. avatar
    [3] paníliška [*]

    Tenhle dokument si moc ráda nechám ujít. Jinak jsem vděčná za dnešní metody prenatální diagnostiky.

    superkarma: 0 05.06.2007, 07:39:38
  29. avatar
    [2] Evikus [*]

    Meander: Jak to že ne? Tou pren. diag. jí přece zjistili, že to dítě je postižené a po porodu zemře. Tak jsem to aspoň pochopila já. Ovšem to, že je to spíš reklama na její dokument nám zatajili

    superkarma: 0 05.06.2007, 06:59:26
  30. avatar
    [1] Meander [*]

    Tohle přece není o prenatální diagnostice...

    superkarma: 0 05.06.2007, 00:36:42

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme