K životu patří setkávání i rozchody. Zatímco ty první jsou většinou příjemné a radostné, rozchody bývají těžší a pro jednoho vždycky bolestné. A někdy se z nich člověk nemůže dlouho vzpamatovat.

ilustrační foto

K životu patří setkávání i rozchody. Zatímco ty první jsou většinou příjemné a radostné, rozchody bývají těžší a pro jednoho vždycky bolestné. A někdy se z nich člověk nemůže dlouho vzpamatovat. Není to tak dávno, co se Vlaďka seznámila s Petrem. Stačila ale chvíle, aby se do něho bláznivě zamilovala a rozhodla se s ním žít. Jenže to mělo háček - Vlaďka už sedm let žila s přítelem Radimem, plánovali se vzít a založit rodinu. Nechtěla ho podvádět a lhát, a tak mu chtěla všechno říct dřív, než mu to donese někdo jiný.

„Náš vztah s Radimem nebyl špatný, měli jsme se rádi, docela jsme si ve všem vyhověli. Ale jak to bývá po víceletém vztahu, všechno zevšednělo, počáteční vášeň se vytratila, doma byl klid. Ale nehledala jsem nikoho jiného, bavili jsme se dokonce o svatbě i o dětech a dohodli jsme se, že se příští rok vezmeme. Takové byly naše plány...

Ale pak jsem v práci potkala Petra a najednou bylo všechno jinak. Chvíli jsme se tajně scházeli na kafe nebo na oběd, bylo nám prostě dobře. Ze začátku jsme spolu ani nespali, já nechtěla být nevěrná Radimovi a Petr měl v té době taky přítelkyni. A když k tomu pak došlo, bylo to... Nádherné. A bylo jasné, že nepůjde přestat. Dohodli jsme se tedy, že se rozejdeme se svými partnery a začneme žít spolu. Petrova přítelkyně to zvládla důstojně, nedělala scény ani se nehroutila, normálně se dohodli, což jsem opravdu ocenila. Zvlášť po tom, jak se zachoval Radim - jako hysterická ženská.

Život nekončí rozchodem

Přišla jsem domů a řekla mu, že si s ním potřebuju promluvit. Už dlouho jsem to neudělala, takže se samozřejmě vyděsil, co se děje. Ale tohle asi nečekal. Úplně normálně jsem mu řekla, že se chci rozejít, že pro to mám víc důvodů, a tím hlavním je nový přítel, kterého jsem poznala. Chvíli jen koukal, asi byl v šoku, pak na mě začal křičet, jaká jsem hrozná ženská, že chci jen tak pro svoje potěšení zničit všechno, co jsme spolu vybudovali. A nakonec mi začal sprostě nadávat, jaká jsem dě... a podobně. Chtěla jsem zůstat v klidu, ale po tomhle to nešlo. I mně ruply nervy, zvýšila jsem hlas a řekla pár věcí, které jsem neměla. A hlavně jsem mu zdůraznila, že chci opravdu odejít a rozhodně si to nerozmyslím.

Radim chvíli poslouchal a pak začal hystericky vzlykat, zadýchával se, pomalu ztrácel dech. Naříkal a vyváděl jako malé dítě... Ještě po hodině brečel a fňukal, tak jsem ho uložila do postele a pro jistotu jsem si šla lehnout do obýváku, bála jsem se, aby tam úplně nezkolaboval. I když daleko k tomu už takhle neměl. Během víkendu jsem si pak sbalila nejnutnější věci a odstěhovala jsem se. Díval se za mnou jako pejsek, možná doufal, že jsem ještě změnila názor. Ale to se nestalo. Když pak byl v práci, odstěhovala jsem si zbytek věcí a od té doby jsem ho neviděla, už je to půl roku. Ale slyšela jsem od kamarádů, že se z toho složil a nikam nechodí.

Samozřejmě se nedivím, že ho to sebralo, nebylo to pro něj nic příjemného, protože během chvilky ztratil to, co myslel, že bude mít napořád. Ale jeho reakce byla přehnaná, zachoval se jako hysterická ženská. Ztratil mě, to je pravda, ale mohlo být hůř. Co kdybychom měli děti? A i kdyby, život přece nekončí jedním rozchodem!“

Další články v našem magazínu:

Reklama