Lidé vás znají zejména jako moderátorku. Krásku v nablýskaných šatech a s mikrofonem v ruce. Málokdo ale ví, že vy máte ještě jednu tvář – sportovní, běžeckou. Proč jste začala běhat? Kde se ve vás tato vášeň vzala?
Tak asi jako každý, kdo se něco udělat se svou postavou, jsem hledala něco, co by mě naplňovalo, co by mě nenutilo příliš předtím prokrastinovat a prostě začít. Běhání je přesně takové – vstanete a běžíte. A z myšlenky, že to dělám jen pro své tělo, se nakonec opravdu stala velká vášeň a životní styl.

Jak dlouho se běhání věnujete?
Vyloženě aktivně běhám necelé dva roky.

Předpokládám, že to budeme mít dost podobné a z běhání se pro vás, stejně tak i pro mě, stala droga, bez níž už nelze fungovat, že?
Přesně tak. Vůbec! Na běhání se člověk stane závislý opravdu jednoduše.

Vyhovuje vám tato vaše „rozdvojená“ osobnost? Ta módní a pak ta sportovní?
Naopak to vnímám jako velmi krásné, tu možnost, že člověk může být kýmkoliv jen chce. Moc si tyto proměny užívám. Ale je fakt, že okolo sebe mám polovinu lidí, kteří mě opravdu znají jako tu princeznu a pak druhou polovinu, která mě zná jako běžkyni. Takže pak občas bývají z mé proměny trochu v šoku. Je to ale super!

A která ta rovina – tvář vám více sedí?
Těžko říci. Ta blýskavá, výrazná, to je moje pracovní rovina, ale více Já jsem spíše v těch teniskách a zpocená po běhu. Je to takové živočišnější. To jsem skutečně já.

Sleduji vás na Instagramu, takže vím, co běháte a jaký extrémní styl jste si zvolila. Proč běhy do vrchů, nekonečných kopců a extrémně náročné trialy? To je totiž přesně ten typ běhu, kde člověk může doslova „vyplivnout plíce“.
Více cítím stehna než plíce. Často nad tím přemýšlím, kde se vzala ta vášeň pro kopce, protože ta netrvá zase tak dlouhou. Na začátku loňského roku jsem si řekla, že vyběhnu kopec u nás na chatě na Slovensku. Pět, šest kilometrů, žádné extrémní převýšení, ale takový pěkný cíl. A já tam tehdy vyběhla a zjistila jsem, že to vlastně nic není a nepřišlo mi to vůbec těžké. Tak jsem si ty cíle zvyšovala a těšila se na to, co mě nahoře čeká – ty výhledy, ten vnitřní pocit. Zkrátka běžíte za něčím. To je obrovská motivace.
V kopcích se cítím skvěle, mám pocit, že tam tak nějak patřím a moc si tam odpočinu.

Jaké byly vaše první fyzické dojmy z takového běhání? Občas se člověk zadýchá, když dobíhá tramvaj, ale pak s přehledem vyběhne do pořádného kopce.
První velké kopce nad 2000 metrů nad mořem byly až v Dolomitech, a to bylo sakra náročné. Čím více člověk běhá, tím se to samozřejmě zdá lehčí, ale kopce bolí vždy. Bez ohledu na množství tréninků.
Měla jsem tehdy pocit, že mi upadnou stehna a říkala jsem si, že už další krok určitě neudělám. Navíc v té větší nadmořské výšce trochu dochází kyslík, tak to je také náročné. Bolí to občas tak, že ani mluvit nemůže. Ale možná, že se člověk časem stane závislý i na této fyzické bolesti a chce to.
Mě to ale naučilo jedno: pokud si sama nebudu klást cíle a zvyšovat námahu, tak se nikam neposunu, a to by byla škoda.

Jaké jsou reakce na tuto vaši běžeckou vášeň?
Různé. Nejbližší okolí si už zvyklo, ti to vnímají jako normální. Mnoho lidí mi fandí a jsou mile překvapeni. Ale takoví ti „lanovkoví“ turisti, kteří se do kopců nechávají vyvézt, ti to moc nechápou.

Máte běžeckého parťáka?
Každý čtvrtek pravidelně trénuji s Reebook Run Crew a tam mám parťáků hned několik, ale jinak si myslím, že se běžecký partner se hledá těžko. Spíše běhám sama.
Ty tréninky a trenéři v naší skupině mi ale dali mnoho. Lepší techniku, styl, motivaci...

Co vás přesvědčilo a utvrdilo v tom, že to s běháním myslíte vážně?
Pamatuji si na období, kdy mě to ze začátku nebavilo, ale četla jsem, že si člověk na běhání může vybudovat závislost za 30 dní, osobně si myslím, že ta doba je určitě delší, ale začala jsem na sobě spatřovat výsledky – prvních deset kilometrů, první závod, první kopec. Takže u mě to nebyl nákup tenisek, ale právě ty výsledky.

A jaký jste vůbec běžec? Ten, co má vždy po ruce energetickou tyčinku a kompresní ponožky, i když běžíte deset kilometrů nebo to berete trochu více s rozumem?
Je pravda, že to příliš neřeším. Občas jdu na výběh 30 kilometrů a mám u sebe dva kousky hroznového cukru. Spíše poslouchám své tělo. A navíc mi všechny ty sportovní gely nebo tyčinky nedělají příliš dobře. Takže já sázím na ten hroznový cukr nebo například datle.

Jste spíše ranní nebo večerní běžec?
Určitě ranní. Je to pro mě mnohem přirozenější. Ale asi je to spíše o zvyku. Naopak večerní běhání je pro mě náročnější. V mém případě je to ale také tím, že velmi dlouho trávím jídlo a tři hodiny rozestup od tréninku jsou pro mě proto málo.

Takže ráno běháte na lačno?
Většinou ano. Pouze pokud vím, že mě čeká dlouhá trasa, tak si něco dám.

Jak často trénujete?
Běhám prakticky každý den, okolo deseti kilometrů, občas se snažím zařadit i nějaký ten relax v podobě plavání. Běhám ale dost intuitivně, podle aktuální fyzické kondice. Když jsem unavená, jdu se jen vyklusat, jindy běhám intervaly, pak rovinky, zařazuji i objemové tréninky.

A co vám běh dal?
Začala jsem se určitě více poslouchat. Proměnilo se mi tělo, a to je skvělá motivace! Čím více běhám, tím méně řeším svou postavu. Všechny genetické predispozice, o nichž jsem si myslela, že s nimi nelze nic dělat, tak jsou pryč. Ale tím největším benefitem je vůbec to, že můžu.

Kdo je Lenka Vacvalová? 

Lenka Vacvalová je slovenská herečka a moderátorka.

Začínala jako moderátorka v rádiu a herečka v divadle Ta Fantastika. 

Do povědomí se dostala rolí v Ordinaci v růžové zahradě.
Objevila se také v úspěšném pokračování seriálu Sanitka 2.
Znát ji také můžete jako úspěšnou moderátorku Fashion TV a mnoha prestižních akcí. 

Také si přečtěte:

Uložit

Uložit

Reklama