Rozumově vzato v tom máme jasno: Do vztahů svých dětí se nemícháme, ale jakmile nastoupí city, jsme někdy v koncích. Některé rozchody našich dětí prožíváme hůř než ony samy.

rozchody

„Už mi domů raději nikoho nevoďte, já si pak zvyknu a vaše rozchody těžko nesu,“ řekla dceři jedna moje kamarádka, když se dcerka rozešla s klukem, který byl matce sympatický. „Káčo jedna pitomá, takového báječného kluka už nikdy nepotkáš…“ chtělo se jí vyřknout, ale raději si tuhle hysterickou proklamaci nechala pro sebe. Moc dobře si pamatuje, že si také do svých vztahů nenechala mluvit. Od nikoho, natož od své matky, která to možná vidí očima svých zkušeností, ale ty, jak známo, jsou nepřenosné. Každý si tím musí projít sám.

Tenkrát jsem to brala jako samozřejmou věc. Ať už rozchody svých dětí prožíváme jakkoliv, necháváme své emoce na uzdě. Jenomže ono se to někdy lehce řekne a hůř provádí. S podobnou situací jsem se setkala zrovna nedávno. Moje dcera se rozešla s klukem, a když mi to oznámila, bylo mi smutno. Přirostl mi k srdci a je mi líto, že už ho možná nikdy neuvidím.

Možná jsem to mohla čekat. Před půl rokem odjel do zahraničí a odloučení žádnému vztahu moc nesvědčí. Ale nechtěla jsem nad ním hned lámat hůl a tajně doufala, že to ustojí. Jenomže sejde z očí, sejde z mysli. Dcera se zamilovala do jiného a „klukovi“ dala kopačky.

To se stává, ale (z mého pohledu) to udělala dost necitlivě. Měla mu napsat, zavolat… aby nejezdil. Asi by se opil, něco rozmlátil, ale možná by to pro něj bylo milosrdnější než ta studená sprcha, kterou dostal doma. Řekla mu to až osobně a on se rozplakal. Jak ho znám, nebyl to pláč slabocha, ale pláč bolesti, zklamání, bezmoci.

Představovala jsem si ho v té situaci a bylo mi ho strašně líto. Já vím, že lítost není důvod k udržení vztahu, ale nemůžu si pomoct, musím na něj stále myslet. 

Měla jsem na jazyku výčitku a cosi o unáhleném a zkratkovitém jednání, ale nakonec jsem ji spolkla jako hořkou pilulku.

Nikomu bych tím nepomohla a zkušenosti jsou přece nepřenosné.

Čtěte také:

Reklama