Cestování

Rozbité auto? Příležitost pro romantiky...

Vyjeli jsme v sobotu ráno v pohodě. Nebe zalité sluníčkem, auto jsme si vyzvedli den předtím ze servisu, tašky spakované. "Co myslíš, budeme vařit?" zeptala jsem se Petra.
Pojem "vařit" při našich jízdách autem zdomácněl. Popisovali jsme tím jev, kdy vznikla porucha při chlazení, takže jsme museli auto odstavit, modlit se, aby nechcíplo, dolít tak půl hektolitru destilky, opět se pokřižovat a vyjet.

Vařit znamenalo dostat se občas do prekérních situací, kdy nás ve finále, pokud jsme si neporadili sami, musel odtáhnout Petrův brácha. Zbyňka jsme kvůli tomu vytáhli jednou z postele, dvakrát z vany, a jednou jsme ho dokonce odvolali z práce. Tedy, odvolali, nabídl se sám, že nám pomůže.
Dlužno dodat, že jsme předtím pokaždé vynaložili sami dost síly na to, abychom auto rozpohybovali. Včetně několika ochotníků, kteří se postupně zapojili do záchranných akcí. Ale zkuste roztlačit auto do kopce! Tam prostě dobrá vůle nestačí.

Jestli jste někdy viděli barevný flíček na kraji dálnice, kterak tlačí auto před sebou, a nešťastníka, kterak kroutí volantem vepředu a auto také tlačí, tak to jsem byla já s Petrem. Nejhorší na tom bylo, že tenhle neduh se objevoval naprosto ojediněle, proto jsme s návštěvou servisu otáleli.
Teď ale přišel konec "technické", takže nezbývalo nic jiného, než ho tam dát a čekat. Dočkali jsme se. Jaká tedy byla naše radost, když se v pátek automechanik dušoval, že autíčko je v rychtyku a že už vařit nebudeme! A slavnostně nám ho předal. Chyběly jen fanfáry.

Chápu, že na moji otázku, zda nebudeme vařit, protože mne znervozňoval hluk vycházející z motoru, se Petr uchechtl, maje na paměti slova mechanikova, a jako správný chlap mne začal konejšit. "Prosim tě, vařit, jo, nesmysl, to auto je seštelovaný, na něj se teď můžeš stoprocentně spolehnout," ujišťoval mne. Spolehla jsem se alespoň na Petra a pohroužila se do čtení detektivky. Nepřipadala mi tak napínavá jako naše jízda, ale co naděláte, že. Nicméně hrkání v autě dopředu a dozadu, které nemělo se sexem nic společného a které se objevovalo čím dál častěji, věstilo problémy.
Najedno v autě hrklo úplně a zůstali jsme trčet na místě. "Holka, nějak se mi to nezdá, vypadá to, že jsme jeli jen na tři válce, nějak to táhlo," mudroval Petr. "Otočíme to, já se na to někde o kus dál mrknu." Auto se po chvíli přemlouvání rozjelo, pak ale zase škytlo. Dojeli jsme. Definitivně.

Ne, nebudu vás napínat. Nevařili jsme, problém byl kdesi v olejovém čerpadle, pokud jsem to správně pochytila ze zasvěceného telefonátu mezi Petrem a automechanikem. Byla sobota, půl jedenácté dopoledne, a my uvízli tak v třetině cesty. Nezbylo, než vyndat z auta jídlo, které podléhá zkáze, protože Petr v sobě nezapřel pragmatický přístup k věci, hodit ho do tlumoku, a vypravit se na nádraží. To bylo podle mapy, kterou jsme vezli prozřetelně s sebou, půldruhého kilometru odsud.

Nelituji. Cesta lesem, kdy ranní mrazík ojínil trávu a keře a oblékl je do bílé košilky, měla něco do sebe. Zrovna tak zatuchlá atmosféra maličkého nádraží, která ve mně probudila nostalgické vzpomínky na dětství, na odjezdy na dovolenou s rodiči nebo příjezdy z dětských táborů, kde jsem nechávala své první lásky. Své kouzlo měla i jízda vlakem. Naše první, po čtyřech letech, co se s Petrem známe. Tolikrát jsme si říkali, že někam pojedeme vláčkem, a tolikrát jsme raději sedli do auta, protože to bylo pohodlnější, rychlejší, no prostě jsme na čtyři kola byli až moc zvyklí.
Užili jsme si i maličko romantiky, vláček se totiž vinul mezi poli, kde se srny snažily vydolovat z hlíny poslední kousky trávy. Stály a udiveně civěly na vlak. Pak jako když do nich střelí, bílými zadky nám zamávaly na pozdrav a odtančily pryč. "Jé, hele, srny," vykřikla jsem. No jo, městské dítě se asi nikdy ve mně nezapře, zastyděla jsem se vzápětí za svou reakci. Na dalším nádraží, kde jsme přesedali, jsme si koupili kafe v kelímku, hřálo do dlaní.

Najednou jsme nemuseli nic. Žádná honička, nic takového nás ten den nečekalo. Nemuseli jsme nic. Vůbec nic. Jen si vybrat ten správný spoj a zavolat strejdovi, že auto jsme museli nechat u cesty a že za ním snad pojedeme příští víkend, až bude auto zase v "rychtyku". Pokud tedy vůbec někdy v rychtyku bude...

 

   
   
21.12.2004 - Zahraničí - autor: Annamarie

Komentáře:

  1. avatar
    [3] mam-ča [*]

    Taky jsme jednou uvízli, ale v závějích. Když jsme vyjížděli z hor, bylo sluníčko. O dva kilometry dál, sněhová vánice, mokrý těžký sníh, a my, se Škodou 120, vlečňákem s lyžemi, bubnem, kytarami, klávesami, patnácti taškami a třemi dětmi školního věku. Do závětří k lesu nám chybělo 30 metrů. Odpojili jsme vlečňák, vytáhli polní lopatky a odhazovali stále zapadající auto. Když jsme vyhrabali metr cestičky před předními koly, tak jsme auto rozhoupali a po břiše postrčili o metr. Když nám chybělo posledních pět metrů k lesu, přijel pluh s radlicí obrácenou směrem k nám, a celé auto i s námi zahrnul.
    Zanadávali jsme si a mokří od hlavy po patu jsme se i s povozem dohrabali k lesu. Ale dodnes na to vzpomínáme, hlavně jak jsme zafungovali jako super rodinná jednotka.

    superkarma: 0 21.12.2004, 10:03:59
  2. avatar
    [2] JanaVi [*]

    Není to trochu nebezpečné s tímhle jezdit? A ještě po dálnici, kde každé pomaleji jedoucí auto vytáčí borce v rychlých vozech a musejí ho nutně předjet.

    superkarma: 0 21.12.2004, 09:43:39
  3. avatar
    [1] Hannah01 [*]

    Vzpomínám na naši škodověnku 120, kdy dojezd opravdu býval nejistý. Mělo to své kouzlo, ale jednou se nám stalo, že si postavila hlavu v zatáčce kopce na dálnici. Měli jsme hrozný pocit, že některý z kamionů jí smete a způsobí tím dopravní nehodu (my jsme vyskákali z auta za krajnici. Viditelnost byla horší a nebyli jsme si jistí, že nepřehlédnou trojúhelník...

    superkarma: 0 21.12.2004, 08:57:52

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme