Milé ženy-in!

Máme dnes docela vážné téma - vážné jak pro ty, které vychovávají své děti a bojí se, aby nebyly šikanovány, a i ne zcela příjemné pro ty, které šikanu poznaly na vlastní kůži.

Kladu si na začátek otázku, objektivně hodnoceno, co je šikana a co ne? V dnešní době jsou hranice šikany asi nastaveny mnohem jemněji, naopak dříve, mám pocit, se šikana neřešila a byla přehlížena. Možná je to úplně jinak... A vy my s tou otázkou poradíte.

Od dvou let jsem nosila brýle - z důvodu tupozrakosti. Ve školce jsem byla jediná brejlatá holčička, vlastně jediná brejlatá vůbec (když asi nebudu počítat paní učitelky). Podobný osud mě postihl na první stupni základní školy. Jediná brejlatá, jediná z celého ročníku i třídy jako takové. A jak to bývá, člověk, který se o druhých odlišuje, bývá většinou terčem nějakého posměchu, trápení a nebo třeba i šikany jako takové. Kolikrát mi spolužáci rozbili brýle... A ve třetí třídě už to se mnou tak hnulo, že jsem říkala mamce, kdo mi ty brýle rozbil a ať to zaplatí rodiče. Ne, mamka vůbec nereagovala. Prostě jsme koupili brýle nové... (a levná záležitost to není teď, ani nebyla dříve). Podobně to jednou bylo i s rozbitými hodinkami. Tak nějak mě to vnitřně bolelo, v té době jsem si nedokázala vysvětlit, co se to děje a proč se to děje.

O to šťastnější jsem byla, když jsem se od šesté třídy přesunula na víceleté gymnázium. Konečně jsem nebyla jediná s brýlemi, konečně kolem mne bylo spousta chytřejších spolužáků. Jediné, čím jsem mohla výrazněji vybočovat z kolektivu, byly mé vlasy a cukrovka. Nic jiného mne nenapadá. Tak neuvěřitelně se mi ulevilo, že kdo něco podobného nezažil, nepochopí. Sice se mi během studia děly jiné, řekla bych ne úplně běžné věci, za které mohla třídní učitelka, ale to už je jiná kapitola. Co bylo, bylo.

Ještě lépe se mi žilo na škole vysoké. Nebylo to tím, že bych byla mimo dosah rodičů, ale tím, že učitelé i spolužáci člověka hodnotili podle toho, jak se skutečně chová, nikoli dle jeho původu, rodiny apod. Nejraději bych povzdechla a řekla, že škoda, že tak krásně, jako mi bylo na vysoké škole, mi nebylo i na té základní. Ale jak mělo být, tak bylo.

Důležité je, jak bude. Jak jednou dokážu dohlížet nad tím, aby někdo neubližoval mým dětem (pokud budu mít to štěstí je mít).

Přála bych Vám všem, abyste nikdy nepoznali šikanu, ani jiná, podobná trápení, a stejně tak i vaše děti a blízcí.

Krásný den Vám všem přeje
bokul


Milá Bokul,
díky za příspěvek, který docela dobře vystihuje povahu celé věci. Základní škola je neselektované prostředí a odlišnost daná třeba brýlemi může být přímo smrtelnou záležitostí. Když navíc máte cukrovku, je to něco, co si děti z „obyčejných“ rodin nedokážou vysvětlit. Protože nejste zdravá tak jako oni, nemáte logicky právo na to být s nimi. Tak začnou být agresivní – opět syndrom bílé vrány. Jak píšete, mezi chytřejšími dětmi, které byly s to smířit se s tím, že jste jiná, jste měla klid. I to je typické. A VŠ? Tam už je to opravdu jiné.

Napište nám i vy svoje zážitky se šikanou na adresu redakce@zena-in.cz

Reklama