Dobrý a hezký den všem.
Téma - Zuby, pohroma huby - je téma bohaté a troufám si tvrdit, že pro každého z nás. Moje vzpomínka na zubní příhodu není vlastně tak stará. Ale musím začít od sebe. Jistě mnozí z vás slyšeli tu pověstnou větu: „To srovnáme rovnátky nebo vytrhneme". Také já jsem ji ve svém dětství uslyšela z úst mé paní doktorky. A přišly otisky, konzultace, a nakonec jsem si domů odnesla rovnátka. Ještě ve dveřích paní doktorka sdělila mé mamince, že je mám nosit na noc, a abych je neztratila, že mi je má omotat šňůrkou a tu připevnit na knoflík od pyžama.
Vše jsme (bohužel) podle slov p. doktorky doma dělali. I to omotání kolem pyžamového knoflíku. Jenže síla přírody zapůsobila i v tomto. Rovnátka jsem sice neztrácela, ale s téměř 100 % pravidelností jsem se ráno probudila tu s otiskem rovnátek na zádech, tu s jejich otiskem na ruce atd. Nakonec mé slavné rovnání dopadlo jak se dalo předpokládat - vytržením neposlušného" zubu.
 
Po letech už coby maminka své dcery jsem uslyšela od jiné paní doktorky téměř stejnou větu: No, tak to budeme potřebovat rovnátka". A vše bylo opět zpátky. Otisky, zkoušení rovnátek a instruktáž o tom, jak je nosit, kdy a kolik hodin. Jen ta šňůrka už tam nebyla.  A tak je dcera se střídavou poctivostí nosila, možná i těch 10 hodin denně. A také je vozila (když si mamka vzpomněla) na rodinné výlety, dovolené atd. Na jedné dovolené strávené na Slovensku v překrásné krajině Malé Fatry jsme ale vytvořili naprosto originální způsob, jak rovnátka nenávratně ztratit.
 
Bylo pozdní léto, rostla spousta hub, a tak se samo nabízelo zpracovat je k večeří do houbových karbanátků a nabídnout jako specialitu rodiny našim slovenským hostitelům. Pochutnávali jsme si všichni, ale nejvíce moje desetiletá dcera. A pravděpodobně si pochutnávala více než měla. Po večeři odešla spát a jako vzorná si vzala rovnátka. Vždyť přece chce mít krásné rovné zoubky!. Po houbovém hodování se ale dostavily následky. Co se dělo dál, nemusím ani popisovat. Noc strávená střídavě na WC a střídavě s kbelíkem u postele. A protože jsem matka zodpovědná, i ten kbelík jsem pravidelně odnášela.
 
Druhý den dopoledne jsme - po usilovném hledání - zjistili, že přehnaný úklid se nevyplácí. Rovnátka byla nenávratně pryč - v místní kanalizaci. A tak dodnes při každé naší návštěvě u slovenských přátel voláme: Ať žijí rovnátka! Jak se ten rok, co jsme se neviděli, asi chudinky měly."
A na úplný závěr vřele doporučuji nevysvětlovat přičinu ztráty rovnátek podle pravdy. Naše paní doktorka nebyla schopna řeči a myslím, že si nás ještě teď pamatuje.
 
Krásné zoubky a krásný den!
Jana
I vám hezký den a díky za pěkné vyprávění.
Reklama