Čtenářka RosaGloriaDei se nepovažuje za bojácného člověka, ovšem sama dokáže pěkně bojácnou atmosféru navodit. Více se dočtete, když kliknete :)

Letní tábory, ty jsem milovala. Stezky odvahy už méně, přesto jsem je vždy absolvovala (co jsem ale nikdy nezískala, byl Bobřík mlčení :)) Na jednom takovém jsem poznala i svou první lásku (Honzu). Kdybych mohla, jezdím tábořit dodnes :) Ale o tom dnešní téma není.

Nejsem úplně bojácný člověk, na druhou stranu, když už se bojím, tak to většinou stojí za to, a bojí se i všichni v mém okolí. Umím totiž skvěle „malovat čerta na zeď“. Ostatně náš nocleh u Plitviček jsem vám nedávno popisovala…

Dnes zavzpomínám, ač je léto, na jednu zimní dovolenou. Alespoň se v tom horku trošku ochladíte. Měli jsme s partou pronajatou maličkou chatku přímo na Červenohorském sedle. Všude kolem les, tma a sníh. Večer jsme zašli na pivko do té jediné hospůdky, co tam kromě hotelu byla, zpátky jsme šli s mužem maličko dřív než ostatní. Sněžilo a kolem chaty byly obrovské mužské stopy. O kus dál na větvi visela něčí bunda. Chata byla otevřená (dodnes nevím proč) a má fantazie začala pracovat naplno. Ve chvíli, kdy jsem při prohlídce zjistila, že má chata zadní vchod, který ani nejde zamknout, protože je to tam namrzlé, a že jsme tím pádem případnému vetřelci vydáni na milost, měl můj muž o „zábavu“ postaráno. To víte, že šel ten led odsekávat. Mezitím se do chaty vrátily dvě kamarádky a v tu chvíli vypadl elektrický agregát….Snad ani v p****i není taková tma, jako byla najednou tam. Strašně jsem zařvala, a holky se ke mně přidaly, už jsem totiž opravdu měla pocit, že jsme v nějakém hororovém filmu. Nakonec nás ale nikdo nepřepadl, nezabil, ani neokradl, až mi to skoro přišlo divné. Podmínky byly ideální :)

Na té samé dovolené jsme měli vyhlášený třetí den jako den odpočinku, nelyžovalo se. Jenže mě nebavilo sedět od rána do večera v chatě a hrát „macháčka“, tak jsem přemluvila muže k vycházce. Zrovna hlásili třetí stupeň lavinového nebezpečí. Šli jsme ze Sedla dolů do Loučné. Všude bílo, nikde nikdo, kopce dělaly jakési koryto. A v tu chvíli jsem začala přemýšlet nad tím, co bych dělala, kdyby nějaká ta lavina skutečně spadla. Vím, že je třeba se stočit do klubíčka, aby se udělala co největší vzduchová komora, a pak také plivnout, aby člověk zjistil, kterým směrem má začít hrabat. A jak mi to tak všechno šrotovalo hlavou, začínala jsem se příšerně bát. Neumím mlčet, své pocity jsem ventilovala, až se začal bát i můj muž. Upřímně řečeno, část cesty jsme vnímali jen stromy, kterých se v případě pádu laviny zachytíme. Samozřejmě vše dobře dopadlo, dole v restauraci jsme si dali jelení gulášek a autobus nás vyvezl zpátky nahoru za kamarády, kteří z nás měli neskutečnou legraci, protože jsme jim v průběhu výletu několikrát volali, abychom nahlásili aktuální polohu.

Strach často mívá skutečně velké oči……..

RosaGloriaDei

pozn.red.: text nebyl redakčně upraven

_________________________

Marti, on si ten manžel s Tebou myslím taky užije :)
Ano, strach má velké oči,- ale ve vašem případě se hodí vzápětí použít také: Koření je smíchem života.
Tak se bojte a kořeňte dál ))
Děkuji, že jsi napsala a pozdravuj...
Saša

Tématem dnešního vydání je: Strach a jak ho překonat. Máte bobříka odvahy?

  • Bály jste se něčeho tak, že vám až zdřevěněly nohy?
  • Jak překonáváte strach?
  • Napište historky, ať už současné, nebo z dětství
  • Napište i historky vašich dětí
  • Je pravdivé pořekadlo, že „Strach má velké oči“?
  • Uznáváte pořekadlo druhé: Když máš z něčeho strach, jdi a sáhni si na to!
  • Strach i odvaha mohou mít mnoho podob

Sáhněte si na dno své odvahy a napište nám o tom na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Těšíme se na vaše příspěvky

Jednu ze čtenářek odměním čerstvě praženou kávou Arabica (aby ji dala sílu bdít po celou noc) a zmatňujícím tónovacím make-upem od firmy Garnier  (aby nebyla bledá jako hrabě Drácula)

darecekk

Reklama