Reklama

Že na rčení „v nouzi poznáš přítele“ něco je, poznáte i z mého vyprávění a vzpomínek na pražské povodně v roce 2002.

Nedávné pražské povodně a současný trvalý déšť mě přinutily vzpomínat. Abych zahnala pocit hrozné bezmoci, smutek nad neštěstím lidí a strach, ponořuji se na chvíli do vzpomínek na zážitky přes 11 lety.

auto

Vltava tehdy rostla, ale jakoby se mě to netýkalo, dokonce ani televizi jsem nesledovala, byla jsem mladá a měla jiné starosti. Když nás z Bertramky, kde jsem tehdy pracovala, poslali domů, ani tehdy mně nedocházelo nějaké reálné nebezpečí. Žila jsem tehdy sama a občas se nezávazně „viděla“ s jedním kamarádem, který na rozdíl ode mě po vážném vztahu neprahl. Na vývěsce seznamu holešovických ulic, jejichž obyvatelům hrozila evakuace, ta naše chyběla, takže jsem nic neřešila a hlavně byla rozhodnuta i v nouzi nejvyšší svůj byt neopustit, přestože mi pár známých azyl už nekolik dní nabízelo.

Ten večer vypli proud. To je špatné - nepůjde TV, za chvíli ani PC, neuvařím si kafe... Klid, nic se neděje, oni ho zas nahodí, říkala jsem si a šla spát. Jenže ve tři ráno se rozléhal ulicí tlampač s výzvou, ať do deseti minut všichni z domu opustíme byty.

Netuším, jak jsem rozespalá dokázala za tak krátkou chvíli nandat čočky do očí, snad se i trošku nalíčit a sbalit pár nejnutnějších věcí. Bylo mi hodně úzko, už když jsem nastupovala s ostatními sousedy do busu, který nás měl kamsi odvést. To nejhorší mě ale čekalo: lůžko vedle lůžka v jedné ze tříd letenské školy a spousta nejrůznějších lidí okolo, včetně dětí, starců, mentálně postižených, bezdomovců a také spoluobčanů, kterých se odjakživa bojím.

„Tady přece nemohu zůstat! Musím pryč!“ křičelo ve mně všechno, co mohlo. Pomocní pracovníci se shovívavě usmívali, když jsem tvrdila, že „já jsem tady omylem a brzy si pro mě přijedou“ a ujišťovali mě, že nemám šanci, neboť náš letenský „ostrůvek“ je obklopen vodou a mosty jsou zavřené.

Při své tehdejší nezodpovědnosti jsem si den předtím nevybrala z bankomatu peníze a k tomu zapomněla koupit nabíjecí známku na mobil, kterému se navíc vybila baterka a nabíječku jsem zapomněla doma. Ani tak jsem se nevzdala! Od někoho jsem si mobil vypůjčila a vyťukala lehce zapamatovatelné číslo onoho kamaráda. Řekl mi, že měl o mě od večera strach, ale nemohl se dovolat, a že je připraven mě zachránit.  

„Tady všichni tvrdí, že to nejde, že se sem nedostaneš!“
„Zuzanko, já Tě v tom nenechám, já si pro Tebe přijedu!“

A představte si, že můj zachránce - rytíř v malém černém renaultu, skutečně za dvě hodiny přijel!  Moji nedobrovolní spolubydlící závistivě přihlíželi, jak jsem vítězoslavně usedla do auta a odjela. Málokdy v životě jsem se cítila tak hrozně šťastná a málokomu byla za něco tak moc vděčná. Už  po pár minutách jízdy autem jsem zjistila, že neprůjezdnost Prahou byla jen fámou a důsledkem davové psychózy.

Projeli jsme vodou zaplavující se křižovatkou kousek od mého domu a zamířili na Štvanici. Na mostě nad Těšnovem jsme zastavili a shlíželi dolů na bizardní výjev: Voda dosahovala až do třetích pater domů a lidé se projížděli na kajacích, nafukovacích člunech či kánoích a vstupovali či vystupovali z  bytů okny, místo dveřmi. Z dálky všichni působili, jako by se situací byli tak nějak podivně a děsivě smířeni. Později mi připomněli film Vodní svět. A bohužel, když se ohlédnu při psaní těchto řádků na vysílání ČT24, vidím podobné záběry z Německa.

Kamarád mě odvezl k bývalé kolegyni do Hostivaře, protože žila sama a měla 2+1. A navíc kousek od jejího domu stál můj „rodný ústav“, pracoviště s úžasnými lidmi, které jsem 12 let považovala téměř za svoji rodinu. A tak jsem zbytek povodní prožila příjemně: Hráli jsme tenis, chodili do hospůdky, nebo pořádali mejdany „u nás“ doma.

Návrat po týdnu do Holešovic už tak příjemný nebyl. A to i přesto, že náš blok zůstal ušetřen. Cítila jsem se strašlivě unavená a vyčerpaná – přece jen zážitek nucené evakuace  znamená šok, ze kterého se člověk jen tak nevzpamatuje.

Zbývá dodat, že jsem se se svým zachráncem v následujících týdnech hodně sblížila, dokonce to chvilku vypadalo i na spolužití… Nakonec vše dopadlo úplně jinak, nicméně dodnes se občas vidíme, samozřejmě již jen jako přátelé.

A můj současný „potenciální zachránce“, kterého mám pro jistotu už jedenáctý rok přímo doma, na něj jako na jediného z mých „ex“ trošku žárlí - asi ví proč.