Reklama

Když spolu lidé vydrží tak dlouho, musí mít dobrý recept na partnerské soužití. Navzájem v sobě čtou jako v knize a sebemenší náznak konfliktu dokážou včas udusit. Zdání ale klame. I po tolika letech manželství občas vzplanou vášně a manželé jsou na kordy. Jako v případě Františka a Marie.

„Já se z těch našich „staroušků“ zblázním,“ vypráví jejich dcera Alena. „Představte si, že naši spolu nemluví už skoro rok. Odstěhovali se od stolu i od lože a komunikují jen skrze nás, děti, nebo vnoučata. No uznejte, není to na palici? Místo aby si vážili toho, že jsou spolu ve zdraví krásných pětatřicet let, tak na stará kolena trucují jako malé děti. A já to mám z první ruky, protože s nimi žiju v jednom domě.  Já vím, že je to oba „žere“, ale ani jeden neudělá vstřícný krok...“

Senior

Ale od začátku

Manželé František s Marií mají poměrně velké hospodářství, v němž žijí se svou rozvedenou dcerou a dvěma vnoučaty. Dcera bydlí v podkroví, rodiče v přízemí. Dům je dost velký, takže má každý své soukromí a přitom si jsou všichni nablízku, když je potřeba. Jenomže tahle idylka už je minulostí.

„Kdo by to byl řekl, že se to pokazí ze strany rodičů,“ povzdychla si Alena. „Moje manželství nevyšlo, tak jsem jim trochu záviděla a zároveň jim přála jejich štěstí.
Byli jsme dokonale sehraná parta, která se společně starala o zvířata, velkou zahradu a políčko. Jasně, že k hádkám docházelo, ale vždycky se utišily jako jarní bouřky a byl zase klid.“

Až jednou se táta zbláznil

„Kdybyste čekali, že do ženský, tak jste na omylu. Na vině je obyčejný starý traktor. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby bez mámina vědomí nevybral peníze ze společného účtu a nejel ho koupit.

To máma nemohla překousnout, a byl oheň na střeše! Kolik ta mu dala jmen, to si nedokážete představit. Najednou se moje klidná maminka proměnila v lítou fúrii. I když jsme se táty zastali, že traktor potřebujeme, nic nepomohlo.“

Zatvrdila se a od té doby na tátu nepromluvila.

„Odstěhovala se do jednoho pokojíku v podkroví, přestala mu vařit, prát a vykopala válečnou sekyru. A táta? Místo aby zpytoval svědomí, koupil kytku a omluvil se, dělá uraženého také.

Někdy mám pocit, že je to z jejich strany jen taková hra, které se společně zasmějeme, ale bohužel, myslí to vážně. A já mezi nimi lítám jako poslíček. Hele, řekni mámě, hele, vyřiď tátovi…

Já vím, že je to oba „žere“, ale ani jeden neudělá vstřícný krok. Nepřála bych si nic jiného, než aby se ty dvě tvrdé palice usmířily. Ale jak to udělat, ví jen Bůh.“

Čtěte také: