Reklama

Nejsem si jistá, jestli se tímhle článkem dotknu i vašich pocitů. Možná je to jenom o mně, ale kdyby náhodou…

Vezmu to zkrátka, abych vás dostala „k sobě“

hNarodila jsem se mamince a tatínkovi 21. 8. 1968 právě ve chvíli, kdy do Prahy vjížděli rusové okupovat naši zem.

Maminka dostala šok a prostě porodila mě. Dřív.

Už o hodinu později klusala s miminkem v náručí do krytu. Tady je asi docela nutné pojmout, že žena je schopna vyvinout mnohem víc síly, než se zdá, pokud jde o její dítě.

Naproti hořela dětská nemocnice. Bylo to u Apolináře. Tehdy zemská nemocnice.

Když si mě odnášela, bylo to do domu kousek od Národního divadla. Dnes je tam Galerie Hollar.

Dnes?

miA o tom je právě tenhle článek, a proto ten úvod. I kdyby na tom místě stálo v tuhle chvíli cokoli, já vidím něco jiného.

Vidím točité veliké schody a třetí patro bez výtahu. Bílé dveře se žlutou klikou. Pak prosklená veranda a vůně cibule z košíčku na okně. Muškáty.

Pavlač, staří sousedé. Zelené zábradlí, přes něj dečky a ložní. A malá, hubená holka na tříkolce. Nejraději byla, když se někam zašila, a tam pozorovala pavouky. Bála se tmy a velkých očí. Uspávali ji ukolébavkami. Vždycky padala do studny… pak usnula.

Vidím babičku s dědečkem, kteří bydleli s námi. Procházky Kampou a babiččino vyprávění o historii Prahy, sochách na Karlově mostě, Janu Nepomuckém i jeho statečnosti.

Dědeček mi před spaním buď překrásně zpíval „Spinkej, můj broučku, jsem u tebe…“, nebo mi vyprávěl, jak jezdil lovit tygry. 

Příběhy o slonovi, který zachránil jednoho pána, o hadovi, který se šel jenom napít, o lidožravém tygru... všechny si pamatuji. Byly o statečnosti o hrdinství a čestnosti lidí odkázaných jeden na druhého.  

Co na tom, že ve skutečnosti nikdy nikde nebyl. Nijak mě neranilo, když mi to v dospělosti řekl. Připravil mi nádherný kus dětství. Žila jsem ty příběhy. Jsem mu za to vděčná.

Strejda „Fousáč“

Bylo mi pět, když mi řekli, že stávající tatínek vlastně není tatínek, ale strejda „Fousáč“, který se mnou bude chodit ven vždycky v neděli. Ten pravý, tedy nový, byl jen dlouho pryč a moc se na mě těšil. Jmenuji se teď jako on.

Vidím starou tramvaj, která zahýbá u divadla směrem na Smetanovo nábřeží, i jeho, jak vystupuje. Strejdu. Vidím babičku, která mě doprovázela. Pak už ho nevidím…

Z domu na nábřeží nás jednoho dne jednoduše vystěhovali do paneláku, kam jsme se ani nenastěhovali, protože se z toho maminka pomalu složila. Byt jsme tedy vyměnili s rodiči nového tatínka v Libni.

Dlouho jsem nevěděla, kam vlastně všechny ty obrázky v mé hlavě zařadit a jaká jména jim mám dát. Pravdu jsem neznala. Jen ty obrázky a úryvky, které se objevily pokaždé, když jsem kolem domu projížděla.

To byl můj táta!

pJsem hnusně neodbytná, když něčemu nerozumím. Stále jsem usilovně přemýšlela. Hodně roků jsem se neodvážila do domu jít. Až jednou s kamarádkou. Bylo nám patnáct. Pravila tehdy, že jestli se chci něco dozvědět, musím tam jít. Vlézt tam.

Otevřela jsem masivní dveře. A zase ten záblesk vzpomínky. Byly tehdy víc ošoupané ale klika, obrovská kovová, ta byla stejná.

I ta vůně uvnitř, ten zvláštní pach toho místa... nezmizel... najednou to bylo strašně silné... zapomněla jsem, co je venku, i na datum.

Točité schody – vidím dědu a slyším, jak si specificky odkašlává. Ta pavlač… ona tu pořád je! Vidím siluetu staré paní... byla hodná.

Všechno je tu ale nějak menší. Asi proto, že jsem já byla malá…

Dveře k bytu byly jiné, ale to jsem nějak nevnímala.

Stála jsem u nich a snad ani nechtěla vidět, co je za nimi... nebylo to potřeba… měla jsem jasnou hlavu a obrázky měly náhle zřetelné obrysy.

Uviděla jsem ho... stál u okna a říkal mi Michalko. Něco jsem hrozně silně najednou cítila… něco jako souznění, pouto, nebo co…

To byl můj táta! Žádnej strejda… tenhle nikde nebyl… prostě se rozvedli, přivlastníl si mě, tak to je!

¨m

Brečela jsem na těch schodech asi dvacet minut. Kamarádka trpělivě čekala. Nic neříkala. Taky co?

Přijela jsem domů a vpálila to mámě.

„Pamatuješ na Fousáče?“  

„Pamatuju, Míšo.“  

„To nebyl žádnej strejda, mami, byl to můj Táta, pravej táta. Vim to!“

„Ano. Byl. Dám ti fotky“

„Díky.“

Když kolem toho domu dnes jedu, mám zvláštní, ale příjemný pocit. Takové lechtání u žaludku a všechno mi to připadá, jako by to bylo včera. A dnes už to voní i pravdou.

Co váš rodný dům? Byli jste se podívat na místo, kde jste vyrůstali? Jaké to bylo? Změnil se? Znáte ty útržky obrázků, co se vynořují z paměti? A co pocity?