Bulvár

Rodné kořeny


Jak dlouho jsem tam nebyla? Třicet let? Nebo ještě víc?
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsme seděli v kabině stěhováku a za kopcem se mi ztrácely střechy domů a nakonec i věžičky tamního zámečku. Pak už jen nic, deštivá silnice, stažené hrdlo a oči zalité slzami, jak to okno náklaďáku.  Bolelo to strašně. Bylo mi třináct a za sebou jsem nechávala nejen vesnici, ale (jak jsem si později uvědomila) s ní i celé bezstarostné dětství. Lesy, sáňkovačky, rybník, potok s mřenkami, alejku, kterou jsme chodili denně do školy, cestičky milionkrát projeté na kole…
Nedávno jsem kolem měla cestu. Silnice už vede jinudy, tak jsem musela vytahovat krk, abych alespoň něco viděla. „Hele, tady jsem strávila dětství," probudila jsem z letargie své spolucestující v autě. Nebyl čas se zastavit, tak mi víska zase za chvíli zmizela za kopečky. Ale jen na pár dní, slíbila jsem si v duchu, že příště pojedu svým autem a všechno si v klidu prohlédnu.

Vzala jsem s sebou kamarádku, chtěla jsem ten pocit s někým sdílet. Rozechvěle a pomaloučku jsem projížděla vzrostlou lipovou alejí, na jejímž konci svítil nový plot zámeckého parku. Stromy byly už tak rozkošatělé, že samotný zámek vidět nebyl, jen sem tam probleskovaly zdi světlé fasády.To je dobře, že to někdo koupil, bála jsem se, že najdu chátrající ruinu. A tady jsme chodili nakupovat..." Hned se mi vybavily všechny ty planetky, mejdlíčka, gumoví hadi a pendreky. Neuvěřitelné, ten obchod je stále na stejném místě, jen je na něj nějak víc vidět. Aha, před ním stávaly obrovské kaštany, a pod nimi betonový taneční parket. Jako děti jsme tam očumovaly, když se pořádaly odpolední taneční čaje.

Projíždím dál vesnicí a všechno se zdá nějaké menší, kratší a zchátralejší. Vegetace roste tam, kde dřív nebyla, a naopak. A tady je naše malá alejka, voní pámelníkem úplně stejně jako kdysi. Je červen, tak mi automaticky naskočí cesta do školy, v nenáviděné sukni a podkolenkách, jak si jdu s pugétem čínských karafiátů pro vysvědčení. Nakukujeme do oken naší třídy, ale nikde nevidíme nápis ŠKOLA, že by ji zrušili?

A jsme na místě. Zastavila jsem u domu, kde jsme bydleli. Musíme být děsně nápadné, protože místní vykukují z oken a se zájmem nás pozorují. Poznám někoho? Docela přesně si vybavuji jména, tváře i různé zážitky. Ale já jsem tu úplně cizí, mám foťák a připadám si jako turistka z Marsu. Poznávám sice jednu rodinu, která se stejně jako kdysi „popelí“ před domem, ale nemám odvahu nikoho oslovit.
Pojedem? Je mi trochu smutno, ale co jsem čekala? Už se sem nikdy nevrátím.

A co vy milé ženy-in?

Máte podobný zážitek?
Vrátily jste se někdy po letech na místa dětství?
Jak to na vás zapůsobilo?
Byly jste zklamané, nebo naopak?
Setkaly jste se s někým?
Co vás nejvíc překvapilo?
Vracíte se tam pravidelně?

Napište nám nebo pošlete fotografie a my vás odměníme pěkným dárkem

   
14.06.2007 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [16] Meander [*]

    sunshine: Já se v domě, kde umřela máma, cítím tak mizerně, že mi vlastně ani nevadí, že ho má brácha a mně tam nepatří ani hřebík.

    superkarma: 0 15.06.2007, 23:13:34
  2. avatar
    [15] sunshine [*]

    arjev: je fakt že se smrtí maminky zmizí zvláštní kouzlo domova, ale i tak bych se dnes rozhodla jinak a nemovitost neprodávala, protože jenom tam kde jsem prožila dětství jsem si připadala doma. Teď už jen přemýšlím nad tím, že bych si sedla na schody na zahradě a měla bych v sobě takový zvláštní klid, ale to už jinde nenajdu myslím.

    superkarma: 0 15.06.2007, 19:44:42
  3. avatar
    [13] aiša [*]

    domov mám tak kde jsou mojí nejbližší,ale místo mého dětství,tam jsem se v průběhu let párkrát dostala,vše se zdá být menší,ale jinak mockrát bych se tam vrátila a žila tam,a jinak ty další kořeny své rodiny,časem doufám najdu všechny.

    superkarma: 0 14.06.2007, 14:35:14
  4. avatar
    [12] femme [*]

    tohle jsem zažívala když jsem se po x letech vrátila tam, kde jsem jako dítě trávila skoro celé prázdniny nechala jsem rodinu rodinou a sedla jsem si na kraj lesa, pozorovala "naši" chalupu a to nejhorší jsem ale prožívala, když jsem stála před dveřmi domku, kde tenkrát bydlely tři sourozenci, byly jsme tenkrát kamarádi na život na smrt už jsem měla ruku na zvonku, ale nakonec jsem nezazvonila ale letos to chci napravit

    superkarma: 0 14.06.2007, 14:19:23
  5. avatar
    [11] arjev [*]

    mam-ča: někdy mám pocit,že se smrtí maminky zmizí zvláštní kouzlo domova

    superkarma: 0 14.06.2007, 13:39:55
  6. avatar
    [10] Juana [*]

    Místo mého časného dětství navštěvuju vlastně nekolikrát týdně, o pár ulic vedle máme firmu. Ale od smrti babičky jsem v tom bytě nebyla, žije tam teď už jen bratranec a nějak se nestýkáme. I když, před pár lety, když jsme se potkali, litoval toho, že už jsme vyrostli a že už se celá rodina, všichni bratranci a sestřenice, asi nikdy nesejdeme, jak jsem se pravidelně scházívali o svátkách, dokud žili naši prarodiče. V bytě, kde jsem bydlela potom až do dospělosti, žije teď můj bratr a přes to sídliště taky poměrně často jezdím, ale žádný sentiment mi teda nepřepadá. Spíš už léta uvažuju o tom, že jednou s dětmi zajedu do vesnice, z které pocházel můj dědeček a kde jsme až do mých 15 let trávívali léto. Ale zatím jsem to nezrealizovala, i když moji rodiče tam jezdí několikrát do roka, už moje máma tam má kamarádku z dětství, taky tam jako malá jezdila na prázdniny.

    superkarma: 0 14.06.2007, 11:17:37
  7. avatar
    [9] mam-ča [*]

    Domov mého dětství zmizel současně se smrtí maminky. I když dům stále existuje, je to jen prázdné místo, kde jsem kdysi bydlela.
    Domov vytváří lidé, kteří vás mají nesobecky rádi.

    superkarma: 0 14.06.2007, 10:24:31
  8. [8] Rikina [*]

    Rodné moje město prakticky neznám. Odstěhovali jsme se odtamtud, když jsem byla batole sotva dvouleté, nic si nepamatuji. Město mého dětství a mládí, kde jsem žila 20 let, navštěvuji víceméně pravidelně kvůli rodičům, takže změny průběžně registruji, a není to takový šok, jako návrat po mnoha letech, nicméně ten pocit domova a "kořenů" - ten jaksi nemám. Domov je pro mě dnes už v jiném městě, kde žiju 22 let a vychovala jsem tu svoje děti... nebo aspoň jsem si to donedávna myslela. Teď ten pocit jistoty ztrácím i tady.

    superkarma: 0 14.06.2007, 10:22:21
  9. avatar
    [7] Gabi [*]

    Narodila jsem se v Praze, stejně jako moji rodiče, takže jsem ve svém rodišti pořád. Jen Štvanická porodnice neexistuje.
    Systém, který se používá pro matriku jako "místo narození" tj. adresa porodnice, vyloučil jedno mé dítě z kategorie rodilého Pražáka

    superkarma: 0 14.06.2007, 09:29:16
  10. avatar
    [6] Kadla [*]

    Takový vztah mám k místu, kde bydlela moje babička. Ten její byt mi neskutečně chybí, ale dnes už babička nežije a ve čtvrti, kde tenkrát bydlela, žijí cikáni. Není se kam vrátit. Zvláštní je, že ten pocit rodného místa, mám právě u babičky. Občas mívám obrovský pocit ztráty, když si uvědomím, že ten byt, to místo už není....

    superkarma: 0 14.06.2007, 08:50:08
  11. avatar
    [5] cmelda [*]

    rada se vracim do rodne vesnice ... vzpominam na krasne detsvi ... ale zit bych tam nechtela. V puberte se toto pouto pretrhlo ... spis zmizelo, a neni duvod snazit se ho obnovit. Uz jsem jinde. A ta mista uz jsou jina. Proste to zutane v mych vzpominkach. A treba o tom jednou budu vypravet vnoucatum

    superkarma: 0 14.06.2007, 08:32:54
  12. avatar
    [4] wich [*]

    Do čtyř let jsem žila v malém městě na Vysočině a poté v našem třetím největším městě. Moje druhé přestěhování souviselo s "vylétáváním z hnízda" a to z jednoho konce města na druhý ze sídliště do domku. Svoje město bych neopustila, mám k němu zvláštní vztah.

    superkarma: 0 14.06.2007, 08:19:24
  13. avatar
    [3] Amálie [*]

    Po letech žití jinde jsem se vrátila do rodného města a už se odtud nehnu. Jsem doma.

    superkarma: 0 14.06.2007, 07:52:25
  14. avatar
    [2] barkl2 [*]

    Já se do svého rodiště vracím pravidelně, ale ne za místem, ale za rodiči, tak to vnímám jinak.

    superkarma: 0 14.06.2007, 07:33:09
  15. avatar
    [1] Pentlička [*]

    Tak přesně takhle jsem se cítila, když jsem se vrátila na chatu, kde jsem v dětství trávila každé prázdniny až do mých 14-ti let. Všechno menší, zchátralejší, všechn mi to tam přiapadalo nějaké smutné a jiné. Litovala jsem, že jsem si zkazila krásné vzpomínky a říkám si - nikdy se nevracet!

    superkarma: 0 14.06.2007, 07:29:18

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme