Jak dlouho jsem tam nebyla? Třicet let? Nebo ještě víc?
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsme seděli v kabině stěhováku a za kopcem se mi ztrácely střechy domů a nakonec i věžičky tamního zámečku. Pak už jen nic, deštivá silnice, stažené hrdlo a oči zalité slzami, jak to okno náklaďáku.  Bolelo to strašně. Bylo mi třináct a za sebou jsem nechávala nejen vesnici, ale (jak jsem si později uvědomila) s ní i celé bezstarostné dětství. Lesy, sáňkovačky, rybník, potok s mřenkami, alejku, kterou jsme chodili denně do školy, cestičky milionkrát projeté na kole…
Nedávno jsem kolem měla cestu. Silnice už vede jinudy, tak jsem musela vytahovat krk, abych alespoň něco viděla. „Hele, tady jsem strávila dětství," probudila jsem z letargie své spolucestující v autě. Nebyl čas se zastavit, tak mi víska zase za chvíli zmizela za kopečky. Ale jen na pár dní, slíbila jsem si v duchu, že příště pojedu svým autem a všechno si v klidu prohlédnu.

Vzala jsem s sebou kamarádku, chtěla jsem ten pocit s někým sdílet. Rozechvěle a pomaloučku jsem projížděla vzrostlou lipovou alejí, na jejímž konci svítil nový plot zámeckého parku. Stromy byly už tak rozkošatělé, že samotný zámek vidět nebyl, jen sem tam probleskovaly zdi světlé fasády.To je dobře, že to někdo koupil, bála jsem se, že najdu chátrající ruinu. A tady jsme chodili nakupovat..." Hned se mi vybavily všechny ty planetky, mejdlíčka, gumoví hadi a pendreky. Neuvěřitelné, ten obchod je stále na stejném místě, jen je na něj nějak víc vidět. Aha, před ním stávaly obrovské kaštany, a pod nimi betonový taneční parket. Jako děti jsme tam očumovaly, když se pořádaly odpolední taneční čaje.

Projíždím dál vesnicí a všechno se zdá nějaké menší, kratší a zchátralejší. Vegetace roste tam, kde dřív nebyla, a naopak. A tady je naše malá alejka, voní pámelníkem úplně stejně jako kdysi. Je červen, tak mi automaticky naskočí cesta do školy, v nenáviděné sukni a podkolenkách, jak si jdu s pugétem čínských karafiátů pro vysvědčení. Nakukujeme do oken naší třídy, ale nikde nevidíme nápis ŠKOLA, že by ji zrušili?

A jsme na místě. Zastavila jsem u domu, kde jsme bydleli. Musíme být děsně nápadné, protože místní vykukují z oken a se zájmem nás pozorují. Poznám někoho? Docela přesně si vybavuji jména, tváře i různé zážitky. Ale já jsem tu úplně cizí, mám foťák a připadám si jako turistka z Marsu. Poznávám sice jednu rodinu, která se stejně jako kdysi „popelí“ před domem, ale nemám odvahu nikoho oslovit.
Pojedem? Je mi trochu smutno, ale co jsem čekala? Už se sem nikdy nevrátím.

A co vy milé ženy-in?

Máte podobný zážitek?
Vrátily jste se někdy po letech na místa dětství?
Jak to na vás zapůsobilo?
Byly jste zklamané, nebo naopak?
Setkaly jste se s někým?
Co vás nejvíc překvapilo?
Vracíte se tam pravidelně?

Napište nám nebo pošlete fotografie a my vás odměníme pěkným dárkem

Reklama