Dobrý den, zdravím celou redakci Ženy-in!  

Dnešní téma mě tak zaujalo, že jsem se rozhodla se podělit o moje zkušenosti.  Mám dvě děti. Dceři bude 14 let a synovi 3 roky. Těhotenství každé totálně jiné. Dcera se nám po plánování podařila počít za 3 měsíce. Bylo mi špatně jen po ránu  a po prvním trimestru to přestalo. Co bylo u dcery za potíž, tak to bylo to, že jsem měla špatné výsledyk testů krve a musela jsem na odběr plodové vody(amniocentéza). Moc jsem se bála výsledků, aby dítě nebylo postižené, musela bych se rozmyslet, zda si dítě ponechat nebo jít na potrat. Tato varianta se  naštěstí nevyplnila a výsledky dopadly dobře.

Nicméně pár slov o odběru napíšu. Odběr jako takový nebolel, samozřejmě probíhal pod ultrazvukem a po zákroku jsem tam musela ležet 3 hodiny.Tenkrát jsme museli až do Hradce Králového. Po 3hodinách další kontrola zda je vše v pořádku, pak nás pustili domů. Výsledky trvaly 3 týdny a pro ně jsme tam museli být zase osobně. Jaký stres je to  čekání, to nemusím ani popisovat. Ale pak ta úleva, to že je ve vás ten malý  človíček zdráv, to je k nepopsání. Pak už zbývající těhotenství bylo takřka v  pohodě.

Ano, poté jsem se tedy ještě v 7 měsíci začínala pomalinku otevírat, tak  mi můj doktor dal tzv. kroužek a bylo vše v pohodě. Zhruba 14 dní před termínem  mi kroužek vyndal, což bylo pondělí, ve středu mi bohužel umřela babička, ve  čtvrtek nad naším dvorem přeletěl čáp a dcera se v sobotu narodila. Porod mi  začal v 17 hod.doma s tím, že jsem začala krvácet a začala jsem mít bolesti.  Manžel utíral čelo mě, pak i sobě. Hercající sanitkou  jsme se dohrcali nakonec až do nemocnice, tam mě už naložili a jelo se na  vyšetření. No a tam se ukázalo, že už není na nic čas a šlo se bez jakýkoliv  nyzbytností rovnou na porodní sál.

No  tam jsem párkrát zatlačila, sestra mi  hopla na břicho a dcera byla během 2 minut venku. Porod jako takový nebyl až tak  strašný. Jak to bylo rychlé, tak jsem ani tu bolest nestačila vnímat. No a to  celé od oněch 17 hod. trvalo 2 hodiny. Dcera se narodila v 19 hod.

Co bylo potom  za potíž, tak to bylo to, že mi nešla ven placenta. Čekalo se 1 hodinu, pak  musel jít manžel ze sálu pryč, uspali mě a pak si už poradili. Vím, že jsem byla  po narkoze unavená, motala se mi hlava, bylo mi zle. Sestra mi pomohla ve sprše se umýt, protože jsem omdlévala. Dceru si nechaly sestřičky u sebe celou noc a  pak i další noc. Nosily mi ji jen na kojení. Kojení jako takové mi moc nešlo,  ale nějak jsme to museli zvládat, tenkrát před 13 lety s tím ještě tak sestřičky  nepomáhaly. Nicméně kojení mi vydrželo 14 dní. Pak už pila sunar. No a dnes je z  dcery 14-ti letý pubertální výrostek.

Jinak porodu jsem se toho prvního moc nebála, neuměla jsem si představit co mě čeká. K doktorovi jsem měla důvěru,  když jsem se na něco ptala, vše mi vysvětlil. Muž u porodu byl, snažil se mi  pomáhat, ale nebylo takřka s čím. Specielní chutě jsem nějak extra neměla,  přibrala jsem 9 kg. Poporodní psychozou jsem netrpěla a na dceru jsem se moc  těšila, milovala jsem ji hned od narození. A myslím, že na roli matky jsem si  zvykla rychle, to myslím přišlo i tak nějak automaticky.

w

Ale s odstupem času vidím, že mít dítě tenkrát v 19 letech nebylo to to nejlepší.  Protože sice co se týká těhotenství a porodu, tak ten druhý před 3 roky, to bylo něco. Syn se nám podařil počít opět plánovaně už druhý měsíc. Špatně mi bylo  ještě v 7. měsíci, dost jsem přibírala a dostavily se snad všechny potíže, které se v  těhotenství můžou mít.Těhotenskou cukrovku, otékání nohou,  křeče v nohách, vzal mě i žlučník, s tím trpím dodnes, tvrdnutí břicha......no nebylo toho málo. Na odběru plodové vody jsme taky byli, i když krev byla v  pořádku, ale já chtěla mít jistotu. Už jsem věděla do čeho jdu, takže strach ze  zákroku jsem neměla.

Tentokrát jsme jeli jen do Pardubic, po zákroku jsem  neležela, ale už jen seděla a to půl hodinky, pak teda zas konrola a výsledky  nám řekli po 14 dnech a to ještě po udání rodného čísla po telefonu. Věděli  jsme, že to bude kluk. Já se musím přiznat, že jsem kluka nechtěla. Obrečela jsem to. Zato manžel byl v sedném nebi. Měl radost. Hned jsme se dohodli, že i když se dcera jmenuje po mě( dnes už bych to neudělala), tak kluk se po  manželovi jmenovat nebude. To už by byla 3 generace jednoho jména. Ke všemu  bydlíme s tchány v jednom baráku. 

No tak potíží jsem měla vskutku hodně.  Přenášela jsem týden a  pak už si doktorovi řekla, at mě pošle do nemocnice, že  to chci mít za sebou. Nevím proč, ale neskutečně jsem se bála. Malého mi museli  vyvolat, povedlo se to na poprvé, ale moc se mu ven nechtělo. Furt se nemohl dostat do porodních cest. Vyvolávací prášek mi zavedli v 9 hod. ráno a malý se narodil až v 16:30hod.

Problémů u porodu jsem měla taky nemálo. Plodovou vodu mi  propichovali na dvakrát, zvracení, cévkování, kanila do žíly, ohromné bolesti zad, pálení žáhy a malý né a né ven. V 16 hod. přišel doktor s tím, že  když se do půl hodiny nenarodí, tak mi udělají císařský řez. No a on se za půl  hodinky narodil.

Dali mi malého hned na hruď, manžel přestřihl pupenční šňůru, fotil když ho obstarávali, placenta mi vyšla sama hned ven. Takže nakonec to dobře dopadlo. Při druhém porodu si neumím představit, že by tam manžel nebyl.  Snažil se mi co nejvíc pomoct.

Ovšem co u nás byla třešnička na dortu, tak  jméno. Nemohli jsme se domluvit. Naštěstí jsme měli milionovou porodní  asistentku, která měla porozumění, tak vyčkala až se nějak dohodnem. Když se  malý narodil, tak pravila: " Tak maminko, tatínku, miminko máme na světě, chtělo  by to nějaké jméno."  Já se na manžela podívala, a řekla mu, že si já i malý  zasloužíme pochopení, porozumění a odměnu a řekla, jsem : " Jakoubek, Jakoubeček,  to je moc hezké jméno, to se mi líbí." A manžel to odkýval. Dokonce mu tekli i slzy. Ale to myslím bylo štěstím.

Když jsme dceři volali, že má brášku Jakoubka, tak byla šťastná. Měla velkou radost. To, že měla tchýně "kecy", že se malý  nejmenuje po manželovi, to už jsem prostě hodila za hlavu. Malého jsem milovala  od okamžiku narození a byla jsem nakonec šťastná, že je to kluk.

Po porodu jsem  se sice cítila unavená, ale šťastná, že to mám za sebou. Celé 2 hodiny, co jsem byla s manželem a s malým na tzv. "pozorovacím pokoji" mi bylo už dobře, mohla jsem se najíst a hlavně malý byl zlatý. Vůbec neplakal, fantasticky si cucal paleček a v noci si ho sestřičky nechaly u sebe, abych si i tak odpočinula. Pak už jsem ho měla u sebe pořád. Poporodní psychozou jsem netrpěla a roli matky jsem už měla v sobě.

No a jak jsem již napsala, mít dítě v 19 letech nebylo to pravé. Zato teď jsem si to užívala se vším všudy. Malého jsem kojila do jeho 2  let, šlo to nějak samo. Dodnes si to malý pamatuje. Chutě jsem měla, ale nic  extrémního, ale daleko víc jsem jedla. Furt jsem měla hlad. Taky jsem při malém přibrala 16 kg. No a teď mi přišli na špatnou štítnou žlázu. Z malého je takové  neposedné šídlo, ale je to můj klučík a dnes už si neumím představit, že bych  měla druhou holčičku. Jsem ráda za kluka. A taky ta výchova je úplně o něčem jiném.  Takže, když to shrnu, tak bych to brala tak, že na těhotenství a porod mít tělo 19-ti lété a výchovu a rozum 30-ti leté. 

 P.S.: foto je z mého druhého těhotenství, je to 5 dnů před porodem.  Moc Vás všechny jak redakci, tak čtenářky Ženy-in zdraví Božena.

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Teda Boženko, ten Kubík ale musel být cvalík! Simona

Jaký je váš těhotenský příběh, milé čtenářky? Čekáme na něj na adrese:

redakce@zena-in.cz

Reklama