Už od rána mi pípá mobil.

Dokonce mě tím moje máma vzbudila. Přišla mi od ní textovka následujícího znění:

 

„NEMOHLA JSEM VŮBEC SPÁT, DEJ MI HNED VĚDĚT. TÁTA JE TAKY NA NOHOU, NEJSME SCHOPNI NIC DĚLAT – HNED NÁM ZAVOLEJ.“

 

Pousmála jsem se tomu a rozechvěle odešla do práce.

Na odstranění nosních mandlí může být přítomen jen jeden rodič. A manžel má dnes volný den, já v práci na pilno. Šli tam tedy beze mě… Ježiš marjá! Vzal ty bačkůrky a snad nezapomene a nedá jí napít ani najíst… Vyjeli na poslední chvíli, dorazili včas?

 

Pak textovala moje ségra a tchyně zároveň. Obě textovky byly zhruba následující:

„TAK CO TA NAŠE HOLČIČKA, UŽ JSOU TAM?“

Než jsem stihla reagovat, psal manžel, že ještě čekají. Byla jsem toho rána v metru trochu za mobilního maniaka. Ruce se mi nepatrně klepaly. To moje dítko je tam beze mě a bude mít bolest!!! Ale snáší ty návštěvy doktorů lépe beze mě. Dobře jsme to udělali, nejsem špatná matka…

 

Než jsem dojela do práce, psal manžel, že jsou některé děti už po zákroku a že všechny brečí. Ona bude plakat a já tam nebudu… Do toho napsal jeden z dědečků, kteří se obvykle podobných  komunikací nezúčastňují. Zpráva byla po chlapsku strohá, ale odpovědět se na ni muselo. „DEJ VĚDĚT, CO HOLKA.“ 

 

Konečně dal vědět manžel, že je dcera už po operaci. Napsal však následující: „JE V POHODĚ, TROCHU BREČÍ, ALE KREV JÍ UŽ NETEČE!“ Krev – jaká krev?!

 

Teď se tomu musím smát, milé dámy...
Ale ráda bych věděla, zda to znáte. Ty pocity šílencovy, které se promíchávají s povinností informovat rodinu. Tu bezmocnost a strach a tak dále. Nebudu se vás tím pokoušet dojímat, také s ohledem na bezdětné čtenářky…

 

Komunikace s celou rodinou mi tedy zabrala hodně času.
Nakonec se u nás doma sešlo odpoledne pár příbuzných, kteří se přišli ujistit, že náš rodinný poklad tento malý zákrok přežil.

 

A tatínek – můj manžel zlatý?

Byl pochválen i od zdravotních sester, a tak jsme ho vyhnali na pivo. A to i přesto, že ty bačkůrky zapomněl…

Reklama