Patříte k těm, kteří při procházkách po svých oblíbených místech za Prahou nešťastně a nechápavě zíráte na obrovskou pláň s čerstvě z nebe napadanými domky, které se zničehonic zjevily na místě, o kterém určitě víte, že tu odjakživa leží sníh o dva měsíce déle než kdekoliv v okolí a skoro vždycky, když jste tudy jeli na kole, tak nepříjemně foukalo?
Nebo jste se rozhodli spojit výhody města a vesnice, takže půl dne trávíte rozvážením dětí do škol a školek, dojížděním do práce, cestami z práce, cestami za nákupy a konečně vyzvedáváním prvého na zmíněných místech, bohužel vlastním autem (případně poslechem oblíbené hudby nebo čtením novin, podle toho, jestli jede kolona rychleji nebo pomaleji) a druhou polovinu dne sekáním a kropením zahrady a vzpomínáním na časy, kdy ty pozemky pod lesem, o kterých se pán, co vám prodával váš pozemek, dušoval, že tam zůstane ta pěkná louka, byly ještě louka?

Pro vás, kteří svoje bydlení řešíte, i pro vás ostatní, kteří proti představě bydlení v satelitním městečku nic nemáte, dokonce si ho třeba zrovna užíváte, by mohl Pavel Hnilička napsat výbornou a poučnou knihu, která by spoustě lidí pomohla ujasnit si svoje názory na to, jak je u nás skutečně možné bydlet na okrajích velkých měst. Bohužel to neudělal a místo toho pro tisk upravil a v renomovaném architektonickém nakladatelství ERA vydal text své dizertační práce na Curyšské technické univerzitě. Škoda. Zajímavé, v mnohém inspirující a přinejmenším přehledně shrnuté informace o tom, jak u nás funguje výstavba rodinných domů na okrajích velkoměst, neboli satelitů, se dostávají ve formě školometsky zpracované práce do rukou odborníků nebo fanoušků architektury, kteří satelity beztak z principu opovrhují, místo aby vyšla podstatně zkrácená a mnohem čtivěji zpracovaná jako příloha nějakého populárního časopisu. Tohle téma nedávno zpracoval Reflex, ale Hnilička jde přes suchý styl přeci jen do zajímavějších detailů.

Rodinný dům je většinou lidí považován za nejlepší možné bydlení, uspokojuje nebo uklidňuje nás představa, že vlastníme dům i pozemek pod ním. Autor knihy se nesnaží vás přesvědčit, že bydlení v kvalitním bytovém domě je vy výsledku správnější i pohodlnější, jak by se asi snažili moderní architekti před několika desetiletími, uvědomuje si symbolickou hodnotu vlastního rodinného hnízda jako důkazu nezávislosti, jistoty, prestiže. (Neodpustí si ale rýpavou poznámku pro příznivce takzvaných ekologických domů - ke stavbě rodinného domu vás upřímné ekologické myšlení rozhodně dovést nemůže - rodinný dům je ke krajině nejnešetrnější a energeticky nejneúspornější forma bydlení - nehrajte si na šetrné k okolí, když energie na výrobu vašeho solárního panelu na střeše byla větší než energie, kterou vám za svou životnost ušetří, a o tom, kolik energie vyplýtváte cestou autem do práce se raději nebudeme vůbec bavit, ano? Že byste za to v tuhé zimě topili ve vašem superzatepleném domě několik dní? Hm...


A ještě jedno slovo zmiňuje Hnilička v charakteristice symbolu, který rodinný dům představuje. Svoboda. Tady se z jednadvacátého století utíkáme k romantické představě svobody života na venkovské chalupě. Drtivá většina historických vesnic má ovšem velmi důkladně promyšlený zastavovací plán, píše Hnilička, ta příjemná pohoda na zahradě vaší oblíbené chalupy, to, že si se sousedem nekoukáte navzájem z ložnice do světnice, že mají jihočeské chalupy dvorečky, kde můžete běhat nahatí, to není výsledek romantické, „svobodné" náhody - už od středověku byly plány vesnic pečlivě promýšleny specialisty a vytyčovány podle plánů. Jenže dnešní představě svobody představa předem připraveného umístění domu na pozemku nesvědčí - lépe se prodávají parcely, kam můžete svůj dům umístit jako by kam chcete - ovšem než zjistíte, kolik metrů od hranic pozemku a od silnice musíte ponechat volných, a umístíte jej tedy uprostřed tak, jako všichni ostatní, a kolem domu (tedy spíše v mezeře mezi domem a plotem) ponecháte pásy trávy - pozůstatek snu o vlastní, soukromé zahradě. A to nejlepší na konec. Takhle uspořádaných domů téměř bez zahrad se ve výsledku vejde na příslušné území satelitu tak málo, že se ani nevyplatí zřídit pro těch pár lidí autobusovou linku (dobře, jednu uděláme, ale bude jezdit jen jednou za hodinu), obchod (možná si někdo v okolí zkusí otevřít v garáži koloniál, ale pro pořádnou samoobsluhu budeme nezajímaví), školu (rozvážet, odvážet, přivážet - možná se ale domluvíme se sousedem na střídačku). Většina normálních českých vesnic je obydlena (a tedy obsloužena veřejnou dopravou, službami a vzděláním) - dvakrát hustěji než satelity.

Autor knížky je především upřímně nešťastný z neuvěřitelně zpackaných a nefunkčních parcelací developerských projektů, navíc dokonale dobitých ponecháním zákonem stanovených odstupů od hranic pozemků, které nutí majitele parcel vyhodit polovinu zakoupené parcely na dodržení odstupových vzdáleností od ulice a sousedů. (Pro věci znalého je to skutečně absurdní, při dobře provedeném zastavovacím plánu by každý dům mohl mít na poloviční parcele tak dvakrát větší zahradu, jistotu, že se nebude dívat sousedovi do oken, jistotu, že se nikdo nebude dívat do oken jemu, tyhle věci se normálně učí ve škole, lidí, kteří to umí vymyslet, jsou u nás zástupy.) Řešení vidí v zahuštění zástavby na předměstí.
Jenže chytře připravená parcelace a zastavovací plán bývají bohužel ze strany architekta často spojeny s velmi přesnou představou, jak by domy na takových místech měly vypadat - autor to dokládá několika zahraničními příklady - a to je pro většinu lidí neslučitelné právě s představou svobody, kterou si s rodinným domem spojují. Dokud se tedy u nás nezrodí generace urbanistů, kteří se dokáží oprostit od potřeby organizovat, jak budou města a vesnice vypadat (naoko), ale budou se starat o to, jak mají fungovat (uvnitř), budou se lépe prodávat svobodné" pozemky pro stavby domů, ať zámečků" z katalogu, nebo designových", od architekta - klidně pěkně vedle sebe, jak je ctěná libost - hlavně ale hezky uprostřed pozemku, ať na sebe navzájem pěkně vidíte. A na nějaké společné okolí, podle kterého byste rozeznali, že jste zrovna ve vaší čtvrti, zapomeňte, protože na bydlení ve skutečném rodinném domě si zakrátko také nikdo ani nevzpomene. Koneckonců na konfekční obleky si pánové už nějakou dobu taky nestěžují - šaty od krejčího nikdy ani neviděli, natož aby je kdy nosili, takže srovnání nemají. ( A když je konfekční oblek od Bosse, tak se mu i hrdě přizpůsobí.) Možná tedy, kdyby zastavovací plán nějakého satelitu připravil velký Hugo?

Ale o to Pavlu Hniličkovi opravdu nešlo. Rád by, aby si lidé, kteří se nechají zlákat nabídkami developerských firem, které prodávají pozemky na okrajích velkých měst, skutečně zodpovědně rozmysleli, co dělají. Rád by, aby si představitelé obcí, kteří jednají s developery o prodeji pozemků, uvědomili, co mohou způsobit lidem a obci, kteří je do jejich funkcí zvolili. Rád by, aby nové čtvrtě, města nebo vesnice prostě někdo předem pořádně promyslel, než je jiní začnou stavět - tak, jak se to po staletí dělalo. A vydal o tom proto knihu. Udělal to trochu suchou a na první pohled nepřitažlivou formou, ale snad s dobrým úmyslem a navíc - nic jiného podobného u nás nenajdete. Jestli přemýšlíte o vlastním bydlení, udělejte mu radost, a kupte si jednu. A Vy, Pavle, koukejte z toho nadělat úderné letáky a shazujte to ve Velkých Přílepech z letadla!

Autor článku bude zítra on-line odpovídat na vaše dotazy týkající se architektury, výběru architekta, projektů, stavby rodinného domu či bytu, povolení apod.Dotaz můžete vložit už dnes! VSTUPTE DO ROZHOVORU!

Reklama