Když jsem si přečetla článek, který napsala pajda (Rodina nade vše?) o její kamarádce Evě, která nemá chuť se od rodiny vrátit do práce, rozhodla jsem se napsat svůj názor. Svůj pohled na to, proč i já se nechci vrátit do práce, ale budu se raději starat o svou rodinu.

Věřte nebo nevěřte, ale od doby, kdy jsem poznala svého manžela jsem se strašně těšila, až budeme mít svůj domov a děti. A to mi bylo teprve sedmnáct. Po skončení střední školy jsem záměrně nepokračovala na vysoké, i když přijímačky jsem kvůli rodičům zkusila. Kdyby nám to tehdejší podmínky dovolily, asi bych si ani nehledala práci a hned bychom se pokusili o naše první miminko.

Jenže jsme neměli kde bydlet a manžel měl před sebou ještě rok vysoké školy. A já měla to štěstí, že jsem si našla nelehkou, zato dobře finančně ohodnocenou práci. Tam jsem si poměrně brzy získala dobré místo a nemusela jsem mít strach, že o práci přijdu.

Vdávala jsem se ve dvaceti a hned po svatbě jsme začali řešit naše bydlení. Pustili jsme se do stavby domku. Investovali jsme všechny naše úspory, zadlužili se hypotékou a několika úvěry na stavební spoření. Od vykopání základů do stěhování uplynuly skoro přesně tři roky.

Původně jsme si naplánovali, že miminko si pořídíme až do nového domečku. Ale víte, jak to funguje, to plánování. :-) Takže náš Josífek se nám narodil v únoru 2003 a stěhovali jsme se až na konci září. Do té doby jsme bydleli u našich. To, že jsme se tísnili v jednom pokojíčku nám vůbec nevadilo, měli jsme své vysněné miminko.

Dnes už má Josífek rok a pár dní. Já jsem pochopitelně na mateřské dovolené. Někdy, stejně jako všechny maminky, nemůžu pochopit, jak vůbec může někdo té nekonečné a nepřetržité péči o malé dítě říkat dovolená. Ale většinou se opravdu jako na dovolené cítím. Nebo se alespoň snažím si tu dovolenou připravit.

Ráno vstáváme kolem sedmé hodiny. Někdy o něco dříve, někdy později. Pryč jsou ty časy, kdy se Josífek budil zároveň s tátou, a to v pět hodin. Posnídáme a než jde malý v deset hodin zase spát, tak si hrajeme, pozveme na návštěvu nějakou další maminku s dítětem, jdeme do obchodu (podle počasí) a na procházku nebo se podívat za dětmi do školky.

V deset hodin chodí Pepík pravidelně spát. Dříve jeho režim tak pravidelný nebyl, nikdy jsem nevěděla, co od něj můžu čekat. Ale už několik týdnů funguje jako hodinky. Spí asi hodinku a půl, někdy dvě, ale někdy taky půl hodiny. :-) A to je můj čas. Zapínám počítač a dám se do práce. Píšu pro vás články a starám se o Vaření. K práci si uvařím kafe a snažím se toho stihnout co nejvíce.

Po Josífkově probuzení mě čeká, jak jinak, další práce. Vařím oběd a snažím (zdůrazňuji, že opravdu někdy zůstává jen u snahy) se, aby náš domeček vypadal alespoň trochu uklizeně. Ve volných chvilkách si zase hrajeme.
Kolem půl třetí jdeme ven a čekáme na tatínka, až se nám vrátí z práce. Všichni tři obědváme a Josífek jde zase spinkat.

To si potom dáme s manželem v klidu kafíčko, máme čas si popovídat. Pokud je manžel unavený, jde si lehnout za malým a já jdu na kafe někam jinam. :-) Konečně v klidu.

V pět se Josífek zase probouzí a opakuje se to, co celý den. Hrajeme si, chodíme ven, na návštěvu k babičce a dědovi nebo opět za nějakou maminkou s dětmi. Josífek má totiž společnost rád.

Kolem sedmé se koupeme (dost často všichni tři společně), Josífek jde spinkat kolem osmé a mě čeká knížka, někdy televize, oblíbené ruční práce, žehlení nebo znova práce pro Ženu-in. Podle potřeby.

Nenudím se a ani se necítím nějak moc přepracovaná. Tedy, někdy ano, ale naštěstí mám muže, který mi s čímkoliv a kdykoliv pomůže. Ale vím, že jsem toho za celý den stihla hodně a že se ani v nejmenším nedá mluvit o tom, že by maminka na mateřské dovolené neměla do čeho píchnout a nějak přehnaně se nudila. 
Jsem doma spokojená. Cítím, že je to pro mě to pravé a že tohle je to, co jsem chtěla. Proto si chceme pořídit ještě další dvě děti (osobně bych se nebránil i dalším třem), proto s nimi chci být co nejdéle doma a proto mám v plánu i to, s čím určitě všichni nebudete souhlasit. Chci své děti učit doma. Tak dlouho, jak jen to náš zákon umožní. A už se na to moc těším...

Každá z nás určitě ví, na co se cítí. Jestli se chce doma starat o děti a rodinu, nebo jestli chce co nejdříve od dítěte odejít do práce. Přesto se mi moc nelíbí, když maminka utíká do práce od půlročního miminka. Ale i tak, je to její volba a někdy ji k tomu dožene i finanční situace rodiny.
Určitě jsou maminky, které touží po práci a jako ženy v domácnosti by se jen trápily. Naopak jsou maminky, které pro svoji rodinu chtějí obětovat všechen svůj čas a po odchodu do práce nijak netouží.

Nemyslím si, že jedna nebo druhá jsou špatné...

Reklama