Naše babičky byly stejně staré a hlídaly nás dopoledne, když rodiče byli v práci, naše domy byly vedle sebe, a tak není divu, že i my jsme byly pořád spolu.

Já a moje kamarádka Eva. První fotka z mého dětství je s Evou v bazénku, první vzpomínky na hraní si venku jsou s Evou na hřišti. Spolu jsme se učily jezdit na kole, spolu jsme lezly po stromech. Její rodiče mě učili plavat a moji rodiče nás vzali v létě na hory. Jen ve škole to bylo jiné - Eva měla jedničky, já trojky. Eva nosila pochvaly, já vyhrávala soutěže... A pak přišlo gymnázium. Já šla na gymnázium prestižní se zaměřením na počítače, Eva šla na humanitní obor. Naše rozvrhy se lišily, naše zájmy také.  

Jen jedno zůstalo: Eva měla samé jedničky, já trojky.

A přišla vysoká: každá jinou fakultu, obě ale s technickým zaměřením. A měly jsme si zase co říct. Jen známky se lišily. Pořád stejné - pořád jsem byla ta druhá.

I v práci - já šla do školství, Eva do finanční sféry. Dodnes vidím její maminku, jak mi popisuje, jak Evu všichni chválí, kolik si vydělává a jaká je hvězda. 

Před svatbou jsme si půjčily chalupu mých rodičů - měly jsme si moc co povídat a bylo nám spolu dobře. A pak jsme se vdaly ... a každá se odstěhovala jinam. Už jsme se nevídaly, rozhodně ne tak často jako dřív. Vlastně jsme se najednou přestaly vídat úplně, a tak jsem byla moc ráda, když jsem potkala Eviny rodiče. Eva čekala dítě - a já z toho měla velkou radost. Když se její dcerka Jituška narodila, byla jsem se na ni samozřejmě podívat. Když jsme spolu později tlačily kočárky (já s klukem o rok starším), tak přišla řeč na zaměstnání. Vykládala jsem o tom, jak jsem nastoupila do nového místa a kolik je tam práce. Tehdy mě poprvé něco překvapilo - Eva mi záviděla... Nevěděla jsem co, nechápala jsem. Já měla dítě problémové, ona zdravé. Já měla muže zaměstnaného mimo město na dobu určitou, ona měla pana advokáta s vlastní kanceláří, bydlícího doma. My bydleli v podnájmu, oni měli vlastní velký dům se zahradou a můj sen - jezdecké koně... Nechápala jsem, proč vyhrkla svoje: "Já ti tak závidím!" a utekla domů.

Pak mi přišlo až další oznámení - Eva měla dvojčátka! Poslali jsme gratulaci, vykonali návštěvu... Děti byly nádherné, i nejstarší, i obě mladší. Jen Eviny rodiče hrozně zestárli. A pak jsem je potkala u nás za domem v hypermarketu. Vypadali smutní, tak smutní a tak unavení, že jsem se zastavila s otázkou, jestli se něco nestalo. Dlouho jsme si povídali jen tak všeobecně a až pak to přišlo:"Ty jsi zaměstnaná, viď?" Přikývla jsem, ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak... "No vidíš, a Evička není!" Pomaličku jsem se dozvídala pravdu. Pravdu o tom, jak Eva nechce nastoupit do práce, jak se schovává za děti, že se o ni rodina začíná bát... Nikdo ji nedokázal přesvědčit, že doma to nebude ono, že je škoda jejího vzdělání a jejích kvalit, že se konec její už tak dost dlouhé mateřské neodvratně blíží... Počítala jsem v duchu roky a nezbylo mi, než dát Eviným rodičům za pravdu - nejpozději za rok by se měla vrátit do zaměstnání, pokud ovšem nějaké bude. Firma, kde předtím pracovala, totiž zanikla. I argumenty, že její manžel vydělá dost, byly liché - ano, pan právník by uživil i deset dětí, ale co s manželkou, která se odmítá  věnovat čemukoliv mimo byt? I koně prodali...

V první chvíli jsem měla zlost spíš na Eviny rodiče - žena, která se věnuje svým dětem, má přece práce a starostí nad hlavu, jenže po dalším setkání jsem se jim musela v duchu omluvit. Eva se totiž dětem nevěnuje zdaleka tak, jak by potřebovaly. Zjednodušila si život - zaangažovala všechny okolo... Manžel odvede větší holčičku do školy a pak přijedou Eviny rodiče. Musí přece každé ráno hlídat, aby si mohla Eva nakoupit - a jsou to nákupy mnohdy "pořádné" - trvající několik hodin. Oběd uvaří sama - aby byl podle jejích představ. Pokud ho ovšem nepřinese maminka s sebou už hotový, což bývá i tři dny v týdnu ... a odpoledne zajde Eva s dětmi do školy, vyzvedne dcerku, jdou na píseček a ... a nic. Úkoly s dcerkou píše až večer manžel, protože Eva má přece všeho za celý den dost. Uklízet musí Evina maminka, zatímco tatínek hlídá. Večer mají rodiče další směnu, protože Eva se nemůže zabývat jenom domácností - musí se taky odreagovat. Výlety? Ano, ale výhradně s rodiči, aby měl kdo pomoci s dětmi. Vycházky? Ne, to ne, děti by mohly něco chytit, mohlo by je ofouknout. Lyže? A co potenciální úrazy? Nepadá v úvahu - příliš nebezpečné. Nějaké zájmy nebo koníčky? Nikdy ... to by odvádělo myšlenky od spořádaného života. I chození do práce by  Evu příliš zatěžovalo - nemohla by stihnout všechno, co teď dělá, a děti by tím nesmírně trpěly.

A čas běžel. Několikrát za ten rok jsem zvedla telefon, že si s Evou promluvím, několikrát jsem se vyhnula ustaraným očím její maminky... Bylo to ode mě zbabělé, ale nedovedla jsem jim pomoct, nevěděla jsem, co jim říct. A pak, když už jsem měla spočítáno, že Eva je buď na pracáku nebo zaměstnaná, jsem najednou našla ve schránce povědomou obálku... A jak jsem ty první dvě roztrhla ještě na schodech, tak tahle třetí zůstala dlouho ležet na stole neotevřená... Asi jste uhodly: Eva měla další dítě... Právě včas, aby mohla jít na další mateřskou.

Evin muž je přesvědčený, že další dítě je "vymodlený dar Boží" a  že je jen náhoda, že přišlo právě ve chvíli, kdy se užuž schylovalo k opuštění hnízdečka...  A já se ptám: myslíte, že má máma právo schovávat se za svoje děti? Jak mám udělat to, co chtějí Evini rodiče  - jak jí mám domluvit? Jde to vůbec?
Reklama